265. směna

   Byl jeden z chladnějších podzimních večerů. Obloha se halila v tmavomodrý šat a místy jí pronikaly poslední paprsky už vybledlého slunce. Krajina pomalu mizela z očí a tu a tam se rozžehávala teple hřejivá světla okolních domků, kterým se obloukem vyhýbal mezistátní vlak. A v něm ve služebním oddíle vozu číslo 24 seděl znuděný průvodčí Jan Zahálka s umaštěnými prsty od klobásky z jídelního vozu za vydřidušských pětašedesát korun, které mu Karel Máslo samozřejmě výjimečně odpustil. 

    V jeho vlaku muselo vždy všechno dobře fungovat a on se o to uměl postarat. Staří si sedali nejdříve, potom matky s dětmi a nakonec až pánové ve středním věku s lesknoucími se kufříky. Nohy a batohy nepatřily na sedačky, sluchátka nikdy neřvala a běda, když někoho načapal na záchodu ve stanici. To byl dril ze starých vlaků, který už ale dávno neplatil a on o tom tak trochu věděl. Když pak všechno bylo podle jeho představ, rád si sám dával nohy na stolek a něco baštil.

    Dnes měl hotovo ještě dříve, protože byl čtvrtek a ve čtvrtek večer tolik lidí necestuje. Žádní výtržníci, ani podráždění důchodci, jenom uřvané děcko a rozklepaný podivín, ale takových už ve vlaku potkáte spoustu. A tak si Jenda seděl ve svém království, nohy na stole, noviny v klíně a klobása někde mezi zuby a žaludkem. Padala do něj, jak kdyby mu doma nedali najíst. U toho letmo vykoukával z okénka a snažil se už podruhé přelouskat, proč že je vlastně hned zkraje sezony Kučera nemocný. 

    V tom začal vlak prudce brzdit, až se mladý pán zakuckal. „Zatracenej Vobořil,“ vyprskl a na novinách se mu začala vytvářet sytě nažloutlá mastná skvrna, „Měli by strojvedoucí kontrolovat, jestli nejsou pod vlivem.“ Neochotně odhodil včerejší plátek na pracovní stolek a vyklouzl ze svého útočiště na chodbičku. Kolem nohou mu projela poloprázdná petka z nedalekého kupé. Podrážděně se rozhlédl kolem a pak ji nasupeně zvedl. Podíval se z okénka, ale kolem byla všude tma a ticho. Ticho, které vzbuzovalo napětí. Jenže to už se rychlík dal znovu do pohybu. 

    „Takže jenom semafor, hm, dobrý…“ uzavřel celou záležitost Jan Zahálka na své dvěstěšedesátépáté směně a lahev skončila v koši. 

- - -

    Libor Dočekal se neklidně ošíval na sedačce mezistátního expresu. Kupé 18 bylo až na něj dočista prázdné. Vlak se kolébavě sunul kupředu a on ne a ne se jeho příjemnému tempu oddat. Byl rozrušený. Těkal očima ze strany na stranu. Tu vykoukl do uličky, tu zase z okénka. Pravá noha nutkavě poskakovala. 

    „Odjezd v 18:49, příjezd ve 21:21.  To jsou zatracený dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny času na to, aby našli stopu, a pak se jeho lidi s výsměchem dostavili na nádraží a tam si mě vyzvedli jak nějakej balík,“ uchechtl se zoufale Libor. Štěstí mu zrovna dneska nehrálo do karet a jeho svědomí mu už muselo sežrat aspoň jednu hemisféru. A teď se chystalo na další ochromující útok.

    „Ne, už nemůžu. Teď už není prostor utíkat a donekonečna se skrývat,“ jeho zuby zaskřípaly v tenzi. „Ještě to můžeš sám ukončit, nedostanou tě. Ty budeš určovat svůj život.“
    Tohohle dialogu se obával ze všeho nejvíce. Už byl dostatečně rozložený a tušil, že jestli to přijde, tak vůbec neví, jak se pod tlakem rozhodne. „Kdybych to udělal, tak by to bylo bezbolestný. A co by potom zmohli…
    Kdybych to udělal tak by sakra stejně vyhrál. Ať už to bude tak a nebo onak, tohle přece chce, podusit si mě.“
    „A co Emilly?“ ozval se najednou ten druhý hlas a jemu došlo, že to řekl nahlas. To jméno rezonovalo celým kupé.
    Liborovo srdce poskočilo spolu s vagonem mezi kolejnicemi. Pookřálo a potom se ještě více stáhlo. Na prsou mu viselo neviditelné závaží a to teď někdo na něj nechal klesnout plnou vahou.

    „Emilly by se to nikdy nedozvěděla. Emilly,“ zašeptal, „ach moje Emilly.“ Sebral zbytky svých sil a zalovil ve vybledlém báglu. Byl až úplně na dně – malý zápisník. Ty zbytky nervových vláken, které se ještě nezpřetrhaly v nekončících mukách, teď vysílaly stovky impulsů v jeho hlavě a kupodivu nacházely své cíle. Libor věděl, co musí udělat. Nechtěl věci sáhodlouze vysvětlovat, neměl na to ani dostatek prostoru, ale Emilly si zaslouží vědět, proč to udělal a nesnesl pomyšlení na to, že by ho po zbytek svého života nenáviděla. Musí jí říct pravdu. A ta pravda byla mučivá pro ně pro oba. A ta pravda byla…

    Roztřesené prsty stiskly tužku a začaly ji zběsile vodit po papíře. Stálo tam:

    „Emilly, prosím odpusť, že jsem se tak vzdálil! Jestli přežiju dnešní noc, vše ti vysvětlím. A jestli ne, tak chci, abys věděla…, že tě vroucně MILUJI. Toho večera, kdy se objevil tvůj strýc, jsem našel zašifrovaný dopis, byly tam souřadnice. Souřadnice jednoho hostelu na Vinohradech.“

    Když Libor dopisoval poslední slovo, najednou mu cukla ruka a tužka natrhla kraj papíru. To vlak prudce brzdil. Libor byl v klidu, čím více se ale předkláněl, tím rychleji mu to docházelo. „Tohle není semafor. Do prdele! Do prdele! Už jdou.“ Ventilací pronikal ten dobře známý pach rozžhavených brzd a jeho ruka se pustila do nejrychlejšího psaní, jaké kdy uměla.

     „…Tam je odpověď. Bydlel tam tvůj bratr asi týden předtím, než zmizel. Jsem přesvědčený, že je ještě naživu. Problém ale je, že si ho našli a teď už vědí, že znám jejich tajemství. Už jdou. Vyhledej…“ Za jeho zády něco zasyčelo. Ruce se mu klepaly jak při nejhorším stadiu choroby a on přitom potřeboval napsat poslední dvě slova. Jak rozsypaný čaj začal skládat ta písmenka ve jméno: „…Konstantina Hernna.“ Sroloval malý kus papíru. Na vrch napsal jenom ulici a číslo domu. „Snad se k ní dostane. Nebo k policii,“ problesklo mu hlavou a papír nasoukal do petlahve, co měl po ruce.

    Vlak duněl, slyšel kroky a potom nic. Zalehly mu uši. Srdce se mu div nerozskočilo. Těžce oddechoval. Mlžilo se mu před očima. Nemohl už nic víc dělat. A když se pak rozletěly dveře do kupé a dva svalnaté páry rukou ho chytly pod krkem, jeho křečovitě sevřené ruce povolily a lahev mu vyklouzla z ruky. Kutálela se do zadní části vozu a Libor se jenom modlil, aby přišla do správných rukou.

- - - -
Čtěte také:

• O Krtníkovi

O Krtníkovi

Držím v ruce Krtníka. Přistál mi na stůl jako jedna z mnoha knih, které vybíráme do knihovny. Otevírám první stránky a nechávám se pohltit úchvatnými ilustracemi. Tahle kniha je jiná. Má být pro děti, ale už po prvních pár stránkách mi je jasné, že má přesah.

 

Příběh z rezervace

Krtník má život, který bychom mu mohli jenom závidět, žije v rezervaci ve spojení s přírodou a nic mu nechybí. Zpívá kamenům a mechům, dovádí v řece Mizívce a vyfukuje mráčky. Ano, Krtník umí vyfukovat mráčky a lidé v barevných svetrech, kteří žijí v rezervaci, si ho pro to váží. Jeho mráčky totiž pozitivně ovlivňují počasí. Kromě toho lidé sbírají i Krtníkovy bobky a ty potom kouří. 

Jednoho dne se ale jeho život změní, protože se spřátelí s Medvědem. Ten vypadá jako obrovskej kus chlapa, protože už delší dobu žije mezi lidmi. Tvrdí, že lidé vidí jen to, co chtějí a většinou ze všeho nejmíň chtějí vidět skutečnost. A tak Medvěda berou jako normálního týpka v kožený bundě, co se prohání na své motorce městem. Jeho návštěvy jsou čím dál častější, vrací se za Krtníkem do rezervace a vypráví mu o skvělém životě ve městě.

„Jenže já nejsem obyčejnej medvěd, už léta jsem člověk. Teda žiju tak. Dokonce mám každej rok chřipku.“ 

Když pak ale Medvěd přestane jezdit, Krtníkovi je smutno a má o něj strach. Chce ho najít, chybí mu přátelství a všechno to vyprávění o městě. Klidně by se ho vydal hledat i do neznámého města. V tom čase se najednou v rezervaci objeví prohnaná blecha Zaškvara a namluví Krtníkovi, že Medvěda zná a že mu ho pomůže najít. Nejdřív se ale Krtník musí změnit, protože ho plánuje vzít do města, a ona mu pomůže tam zapadnout.

A tak přichází čas, kdy se Krtník učí vyfukovat pořád stejné mráčky, Zaškvara ho tvrdě trénuje a nutí ho pracovat čím dál tím víc. Nezapomínejme ale, že je to blecha a ty parazitují na druhých.  Zaškvara to dělá tak, že nasává jeho energii při práci svým ocáskem. Její oběť se obvykle postupem času upracuje k smrti. Ona tedy sbírá síly a postupně přitom potlačuje Krtníkovu přirozenost a kreativitu a dělá z něj bezcharakterní cvičenou opici. Více už neprozradím, abyste měli chuť si to přečíst, protože to opravdu stojí za to.

Jak moc mě kniha nadchla 

Krtník je ideál, má všechno, co bychom si přáli. Je to svobodný, krásný a originální tvor. Přesto má ale pocit, že mu schází přátelství, a tak se začne pro Medvěda měnit. Problém je ale v tom, že Medvěd by si to ani nepřál. Ale Zaškvara si Krtníka omotala kolem prstu, nechal si nalhat, že ve své přirozenosti není pro Medvěda dost dobrý. Pak přišlo první odmítnutí a naprosté potlačení sebe sama

Mně přijde, že to je pro nás lidi tak typické, jak se dokážeme utápět ve vlastním nesebepřijetí, které pak maskujeme nějakou pózou. Nebo jak snadno se necháme měnit druhými lidmi, i když s tím v nitru nesouhlasíme. Tereza Ščerbová se zkrátka dotkla tématu, které řeší každý z nás, citlivě ho otevřela a v poutavém vyprávění o Krtníkovi varuje před tou Zaškvarou, kterou nosíme každý tak trochu v sobě. Je to navíc napsané moc pěkným a živým jazykem, vyprávění se postupně skládá z více pohledů, fantastické ilustrace jsou pastva pro oči a to, že autorka je absolventka UMPRUM je jenom další bonusový bod, proč si tuhle knihu nenechám ujít a zařadím ji do své soukromé knihovny. 

Stali jsme se obětí postprivatizační doby

Přišel jsem na problém dnešního Čecha! Na počátku všeho stála slavná privatizace. Všechno všem už dávno neplatí. Často slyším lidi odvolávat se na komunismus, který v sobě neseme. Myslím si ale, že ten už vymizel a právě procházíme postprivatizačním obdobím, jehož následky jsou mnohem zřetelnější. Všechno všem vystřídalo heslo všechno mně a přitom legálně. V devadesátých letech se umocnila pozice správného čecháčka, který si do svého portfolia povahových rysů přidal ještě slovo tuneling. Když se pak podíváme na současnou pozici českých firem, takové schéma se stále drží a manažeři a ředitelé na vysokých postech se snaží jenom nashromáždit více peněz, přitom nechtějí přijít o prémie, což je jediný motor pro změny v jejich podniku a ve společnosti. Zároveň se ale snaží ušetřit, na čem se dá. Proto pak například státní podniky vypadají tak bídně, jak vypadají.

„V devadesátých letech se umocnila pozice správného čecháčka, který si do svého portfolia povahových rysů přidal ještě slovo tuneling."

Říkám si, kde se to vzalo? Jednou z odpovědí je Miligramův experiment a rozložená zodpovědnost, o které mluví Tomáš Hajzler, druhou odpověď pak vidím ve školství. Za největší problém považuji výchovu od útlého dětství k individualismu, egocentrismu a přílišné soutěživosti. Nikdo se neohlíží na druhé a razí si cestu vysokými lokty. Mrzí mě, že žáci ztrácí kolektivního ducha, že zapomínají na to, že se jim bude učit mnohem líp, když vypilují týmovou hru. Odpovědí na krizi ve dvacátém prvním století je pro mě spolupráce. Dokud se jí člověk znovu nenaučí, jako ji uměl, když lovil mamuty, tak můžeme zapomenout, že nám někdy bude dobře. Vždyť nejsme nejsilnější. Na světě jsme se ale udrželi díky schopnosti spolupracovat.  

- - - -

Nedávno zveřejněno na tomto blogu:

• Ožením se bez maturity
• Pieta pro umělce

Ožením se bez maturity

Jsem ve čtvrťáku na gymplu, maturitu mám na krku. Lidé mě mohou pokládat za společenskou nicku a před patnácti dny jsem měl svatbu. To jsi jako musel? Asi tak zní otázka většiny lidí, která nechápavě vrtí hlavou. My jsme ale s mojí ženou jednoduše chtěli. Možná si o nás budete myslet, že jsme podivíni, zamilovaní naivové a kontroverzní fanatici, kteří se zřekli sexu před svatbou a už to nemohli vydržet. Budiž, máte na to právo. Člověk si občas tvoří rychlé závěry, aby o věcech nemusel déle uvažovat. Taky to dělám. Každopádně mě naše deviace postavila před společenskou představu o manželství, která mnou naprosto otřásla. Tato konfrontace mi ale současně nastínila odpověď na otázku, kterou si už dlouho pokládám, a to proč se manželství rozpadají.

Očekávání numero 1: Vojtíšku, dostuduj, a pak si vyskakuj

Ženit se bez ukončeného vzdělání je zkrátka magořina. Začne to tím, že vám je teprve dvacet a že by bylo fajn mít aspoň tu maturitu. Rozumím, však ji mám nadosah. Když má tazatel pomyslnou fajfku u středoškolského vzdělání, začne se vyptávat, kam půjdu na vysokou, a zajímá ho, jestli by nebylo lepší počkat. Moje odpověď je ne. Když se mi ženil brácha na vysoké, zkoušeli na něj zase to, jestli by nebylo lepší počkat, až bude mít titul. Já vám povím, co si o tom myslím: na manželství není nikdy vhodná doba. Když budete mít školu hotovou, budou se vás blízcí ptát, jestli by nebylo lepší počkat, až si najdete práci, potom se hranice posune kamsi do neznáma, až budete mít lepší, jak nástupnický plat, abyste zajistili rodinu a tak dál a tak dál. Jenže tou dobou vám už bude pětatřicet a zjistíte, že jste se měli oženit tenkrát kdysi dávno, když jste svoji ženu skutečně milovali a chtěli jste na tom svůj vztah společně vybudovat. 

„Já vám povím, co si o tom myslím: na manželství není nikdy vhodná doba."

Když už tedy mluvím o tom, jak se mi to nelíbí, rád bych zmínil i náš přístup k věci. Pro nás je studium důležité, chceme v něm pokračovat a oba se na vysokou těšíme, pokud ale uvidím, že manželství nejde skloubit s takovým způsobem života, jsem ochotný začít pracovat. Moje žena mi je totiž milejší, než abeceda před jménem.

Existenční očekávání

Druhá nejdůležitější věc na světě hned po studiu jsou pro lidi peníze. Chápu, že to s námi myslí hrozně dobře a že mají starost, z čeho budeme žít. My k tomu současně nemůžeme přistupovat lehkovážně, protože i přes brigádu se nám příspěvky od rodin hodí. Stále se ale nemůžu zbavit pocitu, že se na svůj majetek jako společnost ohromně fixujeme. Když už jsme ty finance druhým objasnili, přijde na to, kde budeme bydlet, a následuje otázka, co si počneme, když manželka otěhotní.

Předpoklad třetí: Radši si ten sex zkuste a pro jistotu kohabitujte!

Současná móda je žít s někým na hromádce. Tento jev se už rozšířil natolik, že mu sociologové museli najít speciální název. Pokud tedy vaši přátelé kohabitují, už víte, odkud vítr vane. Co se nás týče, překvapilo mě, kolik známých nám navrhovalo zkusit společně žít předem. Nerozumím tomuhle trendu. Je jasné, že se lidé musí sžít a že od začátku nebude všechno stoprocentní, tak proč zkoušet něco, co vlastně ani hned fungovat nemůže?

Aby toho nebylo málo, nesmí chybět zmínka o sexu, protože starostlivci vyjadřovali obavu, jestli nám bude vyhovovat i náš sexuální život a jestli bychom si to neměli předem ozkoušet. Takový návrh považuji za naprosto irelevantní. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy předtím nikoho neměli, tak nemáme na sex žádné nároky a svůj pohlavní život můžeme žít bez předem vtisknutých návyků. Nemluvě o tom, že nechápu, když jeden a ten samý doporučuje sex zkusit předem, a potom se ptá, co si počneme, jestli budeme mít dítě. Ještě k tomu zkoušení před svatbou jsem si vzpomněl na moji rozvedenou kamarádku, která se zmiňovala o tom, že člověk si často tvoří tělesné návyky, které mu pak znepříjemňují pohlavní život s jiným partnerem.

Upřímnou soustrast snoubenci

Pokud jde o samotný obřad, rozlučte se s tím, že svatba je den ženicha a nevěsty. Dnešní uzavírání sňatků je společenská a kulturní záležitost, do které každý z vašich blízkých bude chtít promítnout své očekávání. Připravte se na sáhodlouhé domlouvání s vašimi rodinami o datu svatby, protože sňatky je potřeba uzavírat v létě za teplého sluníčka a hřejivých tónů matky přírody. Počítejte i s tradicí, bez které to nebude ono a hezké! Samozřejmě, že jaký si to uděláš, takový to máš, ale tohle jsou další super věci, které vám dokáží svatbu náramně zpříjemnit.

„Rozlučte se s tím, že svatba je den ženicha a nevěsty. Dnešní uzavírání sňatků je společenská a kulturní záležitost!"

Když se celkově zamyslím nad dojmy z našeho sňatku, které nám společnost připravila, mám pocit, že na svatbu je buď vždycky moc brzo – vždyť to jsou ještě děti! Nebo až moc pozdě – no konečně do toho praštili! Každopádně nejvíc mě zaskočil konzervatismus a nesouhlas některých mých katolických přátel. Myslel jsem si, že zrovna oni by mohli mít radost. Nakonec mě překvapilo, že naši svatbu vzali ze všech nejlíp mí spolužáci a kamarádi, pro které jsem si myslel, že budeme nepochopitelní. Chtěl bych jim touto cestou vyjádřit veliký dík, protože díky nim jsem si ten náš velký den opravdu užil!

Jak je to s těmi rozvody?

A na závěr má odpověď na to, proč se manželství rozpadají. Jak tak sleduji rady kolem svatby, zdá se mi to prosté a jednoduché. Jestliže manželství bylo cestou ke společnému životu dvou lidí, dveřmi k sexu a úplnému osamostatnění, pak nemůžeme očekávat, když si tyto věci dopřejeme předem, že takový závazek bude mít ještě význam. Dřívější striktní zásady instituci manželství ochraňovaly, protože s ním člověk mohl očekávat vstup do něčeho nového, co mělo cenu si udržet, protože nikde jinde to člověk nezískal, a když se snažil, sklidil puritánské pohrdání. Když si ale řekneme, že glejt na lásku nepotřebujeme a prostě vstoupíme do intimního vztahu, nic nám nebrání jít dál, když se nabažíme. Necítíme hlubší odpovědnost, a proto se nám snáz druhý člověk opouští.

Druhý důvod rozpadu manželství může být viděn v parazitech, kteří se nabalují na ten veliký den slávy. Je jím majetek, honosný průvod aut, třpytivé zlato, snaha mít to za každou cenu uchvacující, hostina jak na královském dvoře -> zkrátka společenská komedie, ze které je nejméně cítit vřelost vztahu nevěsty s ženichem. Nejde o to, že některé věci k svatbě neodmyslitelně patří, jde o to, že se stanou předmětem zájmu namísto svatebčanů. Při tom svatebním shonu mi David, se kterým děláme rozhovory Subjektiv, poslal odkaz na článek, který statisticky prokazoval závislost ceny svatby na rozvodovosti. Podle mě se jedná o úsměvný článek, který by na závěr mohl podtrhnout to, co jsem tu nastřelil jako možné důvody. 

Subjektiv o svatbě: 

- - - -
Nedávno zveřejněno na tomto blogu:

• Pieta pro umělce
• Vědcův posudek

Davidovi

Hledím na minulost

v černobílých šatech

je to stará pohlednice

s nánosem šedi

fotografie toho krásného

co chovám v sobě

pro příště

vyfocené tvým aparátem


- - - -
Další nedávno zveřejněné básně:

• Pieta pro umělce
• Vědcův posudek

Vědcův posudek

touha naplněná

touha domácí

touha zázrak

touha rozvrací


- - - -
Další nedávno zveřejněné básně:

• Davidovi
• Pieta pro umělce

Pieta pro umělce

myšlenka: chci změnit svět,

ale nikdy pro to nic neudělám

toužím z podstaty změnit svět

a být vytesán do piety

toužím vzpomínky vzít zpět

a být pochválen od poety

láteřím pro spravedlnost

a probouzí se ve mně ctnosti

lobuji za rovnocennost

a přitom sotva zvednu kosti

možná v latentnosti



- - - -
Další nedávno zveřejněné básně:

• Vědcův posudek
• Davidovi