neděle 9. listopadu 2014

Byla to dřina založit televizi

Možná jsme nevěděli, do čeho se hrneme, a proto jsme se s nadšením dali do zakládání školní televize Doutnák TV. Možná jsme to lehce tušili a já si naivně myslel, že maturitu budu řešit až na jaře. Každopádně to byla zidealizovaná vize, která nám učarovala a dovedla nás až sem a jsem moc rád, že jsme tímto směrem vykročili, ačkoliv by se našla spousta „ale“.

Všechno to začalo tím, že se mě Alena Žibřidová ptala, jak jsem se dostal do redakce Náchodského SWINGu a do Televize JS. Když mi prozradila, že by taky jednou v televizi ráda pracovala a ptala se, jestli náhodou v redakci nemáme volno, musel jsem ji zklamat. Tenkrát se nikdo nehledal a bylo mi jasné, že najít si praxi v médiích bez známostí takřka nejde. Na druhou stranu jsem se cítil trochu morálně zavázán. Na podzim minulého roku jsem totiž téměř jak slepý k houslím přišel skrze bratrance k Televizi JS. Tři čtvrtě roku na to mě někdo v podobné situaci, jako jsem byl tenkrát já, žádal o pomoc a takovou prosbu nešlo jen tak přejít. Moc dobře si pamatuji, jak zmateně jsem se kolem všeho pohyboval a nevěděl, jak se té žurnalistice dostat na kobylku.

Když jsem se pak učil na kompozici z matematiky, musel jsem pořád myslet na to, že ne každý může mít takové štěstí, jako jsem měl já, a že to není snadné nalézt si činnost z vašeho oblíbeného oboru. A pak jsem se jenom tak zamyslel a říkal jsem si, že když druzí nemají příležitost, tak ji vytvoříme. Přesně v tom teď vidím smysl celého Doutnáku - je to prostor a příležitost pro studentskou tvořivost, také místo, kde studenti mohou získat praxi v médiích, a současně strávit čas s prima lidmi. Odměnou za všechnu snahu nám je milé publikum, pro které točíme a píšeme.


Občas nám zlobí technika, bojujeme se zvukem, dlouhé večery vysedáváme u střihu a vrchol pak je, když nám nejde spustit premiéra celého vysílání. Ale my se s tím naučíme a budeme bojovat dál doufajíce, že do té doby neztratíme publikum.

Více na doutnak.com

sobota 17. května 2014

Reportáže s Televizí JS









V říjnu 2013 jsem se stal redaktorem v Televizi JS a za tu dobu jsem zhotovil 27 reportáží, moderoval týdenní vysílání Účko a občas se dostal i ke střihu videí. Dohromady jsem natočil přes hodinu materiálu a jsem moc rád, že jsem tuhle příležitost dostal. Protože televizní stránky neumožňují vyhledávat reportáže podle jmen redaktorů, vytvořil jsem zde archív všech reportáží, které jsem točil, aby se mi snáze hledaly. Sdílím je i s vámi, protože se můžete dozvědět, co se dělo na Úpicku anebo se aspoň trochu pobavit tím, jak jsem se učil moderovat. 
(Tučné reportáže doporučuji)

ÚPICE - 31. ROČNÍK BĚHU DO VRCHU – JANSKÉ LÁZNĚ – ČERNÁ HORA


  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-31-rocnik-behu-do-vrchu-janske-lazne-cerna-hora

ÚPICE – O smyslu křesťanských Vánoc
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-o-smyslu-krestanskych-vanoc
ÚPICE – 55. let hvězdárny Úpice
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-55-let-hvezdarny-upice
ÚPICE – Ustavující zasedání zastupitelstva města
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-ustavujici-zasedani-zastupitelstva-mesta
ÚPICE – 6. závod RADEČ CUPU v autocrossu
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-6-zavod-radec-cupu-v-autocrossu
ÚPICE – Autocross 5. závod Radeč Cupu
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-autocross-5-zavod-radec-cupu  
ÚPICE – ZŠ Lány – Atletický čtyřboj
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-zs-lany-atleticky-ctyrboj
ÚPICE – ZŠ Lány – Odpis...
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-zs-lany-odpis
ČERVENÝ KOSTELEC – Květinový svatební den
  • http://www.televize-js.cz/clanky/cerveny-kostelec/cerveny-kostelec-kvetinovy-svatebni-den
ÚPICE – Pálení čarodějnic
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-paleni-carodejnic
ÚPICE – Dětský den
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-detsky-den
ÚPICE – Ratibořický MTB maraton 
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-ratiboricky-mtb-maraton
ÚPICE – Činnost Speciální základní školy Augustina Bartoše 
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-cinnost-specialni-zakladni-skoly-augustina-bartose_1
HAVLOVICE – Rybářský společenský večer
  • http://www.televize-js.cz/clanky/havlovice/havlovice-rybarsky-spolecensky-vecer
ÚPICE – Úpická laťka
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-upicka-latka_2
ÚPICE – Indiánský masopust
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-indiansky-masopust
ÚPICE – Kantoři
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-kantori
ÚPICE - Mladý Démosthenes v Pardubicích
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-mlady-demosthenes-v-pardubicich
ČERVENÝ KOSTELEC – Jaroslava Kejzlarová získala Zlatý odznak J.K. Tyla
  • http://www.televize-js.cz/clanky/cerveny-kostelec/cerveny-kostelec-jaroslava-kejzlarova-ziskala-zlaty-odznak-jk-tyla
ÚPICE – Štědrý den
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-stedry-den
ÚPICE – Živý betlém
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-zivy-betlem 
ÚPICE – Adventní koncert 
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-adventni-koncert
ÚPICE – Poslední Rolnička 
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-posledni-rolnicka
ÚPICE – HLEDÁNÍ ZMIZELÉ ÚPICE. Vzpomínky ve městě - město ve vzpomínkách
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-hledani-zmizele-upice-vzpominky-ve-meste-mesto-ve-vzpominkach
ÚPICE – Rolnička
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-rolnicka
TELEVIZE JS – Výstava železničních modelů a kolejišť
  • http://www.televize-js.cz/clanky/televize-js/televize-js-vystava-zeleznicnich-modelu-a-kolejist
ÚPICE – Motokros „O mistra Úpy"
  • http://www.televize-js.cz/clanky/upice/upice-motokros-o-mistra-upy

pátek 16. května 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 10. – Jsme v cíli

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Skoro po roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Kroky. Rozespale mžourám očima ke dveřím a vidím holky odcházet na nákup. Za chvíli se vrací se dvěma pomazánkami, které měli na zdejší benzíně. Nikde jinde nebylo otevřeno. Už si začínáme zvykat, že, když něco potřebujeme, všude visí cedulka zavřeno. A když už to vypadá nadějně, zrovna probíhá polední pauza.
Do Mariazell vyrážíme v devět za zvuku varhan nedělní bohoslužby. Ujíždíme jen pár desítek metrů, ještě nejsme ani na konci města, když se nad námi rozevírá průtrž mračen a spouští se silný déšť. Kalhoty mi nasakují dřív, než zastavíme, abychom si vzali pláštěnky a připadá mi, že s každým šlápnutím zvedám o kilo navíc.

Počátečních třicet kilometrů se jede pohodově, cesta vede podezřele dlouho po rovince, až se jeden ptá, jestli se opravdu nachází v podhůří Alp. Na odpověď však nemusí příliš dlouho čekat, protože silnice začíná pozvolna stoupat a kopce se zvětšují. Žádná rovinka a ani chvilka odpočinku. Ještě před chvílí nás lynčoval déšť a teď už vystaveni polednímu slunci míříme serpentinami směrem k Annabergu. V polovině kopce zastavujeme a simulujeme spadlý řetěz, abychom se zatím nechali předjet dvojicí závodníků na silničkách v rakouských národních dresech. Takovou porážku bychom nepřipustili!


NEKONEČNÉ ALPY
Stoupání nebere konce, až si začínám myslet, že vypustím duši. Tu se ale přece jen přede mnou zjeví malé horské městečko, kde si můžeme vychutnat nádherný výhled. Odměnou za veliký kopec nám je parádní sjezd, který netrvá dlouho, a, jak už bývá zvykem, když sjedete do údolí, musíte brzy zase do kopce. Další stoupání je dvakrát tak delší a s každým šlápnutím vám ubývá sil. Už ani voda není dostatečně svlažující a chladný vzduch osvěžující. Jste jako parní stroj, ze kterého se kouří, ačkoliv pod kopcem ze sebe všechno strhal, a kterému došlo uhlí, takže šlape skoro naprázdno. Teprve tady zažíváme krušnosti pravé poutě a kdesi v dáli tušíme kýžený konec. Odměna sjezdu už nepřichází, dostali jsme se na požadovanou výšku a od Mariazell nás dělí jenom malé pahorky, které zdoláváme levou zadní.


Když se vyloupneme ze zatáčky, před námi už stojí cedule Mariazell. Jsme v cíli. Promenádou s nadpisem Grüß Gott aus Mariazell míříme do samotného centra dění. Tak nějak se stalo radostí náhody, že celkem často nás vítala hudba a lepší příjezd do cíle naší pouti, než za zvuku orchestru, jsme si dnes nemohli ani představit. Právě odbíjí třetí a spokojení turisté na lavičce by mohli zahlédnout ušpiněnou čtveřici znavených cyklistů, jak zastavují před bazilikou a radostně se rozhlíží kolem. Posléze všichni vstupují dovnitř, aby poděkovali za šťastný příjezd.




VIZE TŘÍ NOCÍ POD MOSTEM
Teprve po návštěvě chrámu začínáme shánět ubytování. Po celou dobu naší cesty jsme měli domluvené přespávání po farách u místních kněží, ale na takovém poutním místě, jako je Mariazell, jsme nocleh předem nesehnali. Vydáváme se tedy na na informace, které jsou opět zavřeny, ačkoliv jsou odpolední hodiny. Místní obyvatelé nám doporučí hostely, které však nejsou v našich finančních možnostech. Jedna z aktivních farnic nám náruživě rezervuje hostel na druhé straně města. Abychom tam ale mohli přespat, to bychom nejdřív museli prodat svá kola, takže rezervaci s díkem rušíme a zkoušíme faru. Nikdo neotevírá, ale za několik minut dovnitř vstupuje vysoká paní středního věku. Seberu odvahu a oslovím ji. Spolu s Klárkou se dáme do vysvětlování naší nepříjemné situace a ona nás posílá k řádovým sestrám, že by se nad námi mohly slitovat.

















NEMĚLI JSME JEZDIT
Se zoufalými pohledy zvoníme na jednu ubytovnu poblíž baziliky, kterou zřizují řeholnice. Dveře otevírá sestra představená. Znovu se dáváme do vysvětlování. Hovoříme anglicky, a, když je to konečně za námi, sestra nám poví, že máme chvíli vydržet, že přivede sestru, která byla dvacet let na misiích v Africe, že ta nám bude zaručeně rozumět mnohem lépe.



Za okamžik se ve dveřích objeví vysoká sestra s brýlemi a spustí na nás se silným přízvukem: „So what's going on here?“ Už potřetí zopakuji, že jsme chudí studenti, kteří nemají nocleh a rádi by se v Mariazell na tři dny zdrželi. Sestry jsou nejprve velice skeptické. Když jim nabídneme dvacet euro za všechny na jednu noc, argumentují „že chceme skutečně mnoho prakticky za nic.“, a tak jednám a jednám, ještě dvakrát jim opakuji, jak máme těžkou situaci a ony ostře povídají, že jsme neměli nikam jezdit, když na to nemáme peníze.

Jsme ztracení, před námi je vyhlídka tří dnů, které strávíme na ulici. Mají pravdu, nikam jsme neměli jezdit. S trochou štěstí se do zítřka nenachladíme a pojedeme zase domů. Pak vznešeně ohlásíme, že jsme absolvovali pouť, ale to místo jsme si ani pořádně neprohlédli, protože pořád někdo musel hlídat kola a brašny...

Už bych všechno nejraději vzdal. Ani slevení na dvě noci nepomáhá. Pomalu se chci otočit a odejít, když zjišťuji, že došlo k nedorozumění a jakmile upřesním, že skutečně nechceme jejich nabízenou polopenzi, ale jenom ubytování, sestry přistupují na předložený návrh a nechávají nás u nich dokonce dvě noci. Mají jednu podmínku. Nikomu o tom neřekneme, jinak by jejich dobrotu mohl takhle zkoušet každý. (Proto z ubytovny neuvidíte žádné fotky a nedozvíte se ani její název.)


Právě mi spadl kámen ze srdce a šťastně opírám kolo o zeď, abych se na chvíli posadil. Potřebuji oddech. Sestra jde mezitím pro klíč a pak nás bere do patra. Dostáváme skvělé pokoje a, sotva se zabydlíme, blaženě zamíříme na adoraci a mši svatou. Máme za co děkovat!

pátek 21. března 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 9. – Auf Wiedersehen děvčata!

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 






Po náročném dni si přispáváme a, když se ráno probouzíme, čeká nás milé překvapení. V kuchyni na stole je připravena velkolepá snídaně. Sekaná je ještě teplá a pečivo čerstvě voní. Překvapeně se rozhlížím kolem a právě dovnitř vstupuje naše ubytovatelka. Sice tu už dnes neměla být, ale teď stojí přede mnou a povídá: „Tady jsem vám donesla snídani,“ usměvavě pokyne rukou k zaplněnému stolu, „snad vám bude stačit. A ještě abych nezapomněla,“ rozevře dlaně a dá mi do rukou tři provázky s deseti kuličkami nad sebou, „tohle je náš tradiční růženec, to máte od nás na památku.“ Nevím, co na to všechno říci, a jestli by prostá slova mohla vyjádřit tu vděčnost, kterou cítím. Přesto se o to pokouším a srdečně se s paní loučím.


Devátý den cesty je klidný, převážně po rovince. Jedná se o poslední cestu mimo Alpy. První zastávku děláme v Sankt Pöltenu na vlakovém nádraží a parkujeme svá kola mezi několik dalších před budovou...


S Dominikem, nadšencem do železnice, si procházím nádraží a chceme se podívat na expres do Vídně, který tu má stát asi deset minut. Nedočkavě vyhlížíme vlak a, jakmile přijede, nastupujeme do něj a procházíme si soupravu. Sedáme si do pohodlných křesel první třídy a slyšíme, jak se zabouchávají dveře. Užíváme si klimatizaci po horké letní cestě, když tu se vlak najednou rozjede. Vylekaně poskočíme.

„A co holky!“ napadne mě zoufale, protože ty čekají před nádražím u kol. Srdce nám tluče jako o závod. Dostavuje se naprostá bezmoc. Jenže stejně rychle, jako se dal vlak do pohybu, tak také zastavuje. Popojíždíme jen o pár metrů. S úlevou se dáváme do smíchu. Raději vystupujeme a na památku fotím Dominika s legendárním expresem, který pak na perónu ještě další tři minuty klidně stojí.
Vzhůru do sedel! Po cestě se ještě jednou zastavujeme a dáváme si odpolední odpočinek - opalujeme se na cyklostezce.
Do Traisenu dorážíme v pozdním odpoledni a po telefonu kontaktujeme pátera Pia. Ten za chvíli přijíždí z Lilienfeldu a triumfálně nás vítá lámanou češtinou. Později nám povídá, že navštěvoval kurzy pro cizince v Praze. Posléze jsme uvedeni dovnitř a  můžeme si prohlédnout prostory, kde budeme spát. Páter nás seznamuje také se Slovákem Richardem, který se zde stará o stařičkého pana faráře.

Richard je naší kulinářskou oporou a půjčuje nám hrnce. Chystáme se dělat sýrovou omáčku se špenátem a těstovinami. Celkem se nám to daří, až na to, že Jednorožci nekoupili smetanu, ale ledové kafe. Tabuli strojíme do zelena, aby ladila k vyvedené omáčce. Po večeři pak dlouho do večera sedíme u stolu a povídáme. Nechybí ani hra „Kralevic a jeho přátelé“. Její pravidla jsou však nedostupná.







pátek 14. března 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - 8. den – Wir sprechen

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Brzy ráno už s Klárkou sedíme na kolech a svištíme do Zellerdorfu koupit snídani. Musím vypadat jako šašek, když u kasy vyndávám po mincích každý cent a nakonec mi vyskládaný obnos o pár drobných nevyjde. S omluvným úsměvem na dlouhou řadu za mnou všechny mince sesbírám a zase je uklízím do peněženky. Nakonec platím bankovkou. Potom rychle mizím a venku se ptám Klárky, jak že se to entschuldigen vyslovuje. Vždycky něco provedu a pak se na mě lidi nevraživě dívají a určitě si říkají: „Ten nezdvořák se ani neomluví!“ Jenže ten nezdvořák to fakt neumí! Když si nevím rady, „sorry“ to jistí, ale jedno německý slovíčko za celou pouť bych se naučit mohl, že?


Dnešní cesta do Krems an der Donau utíká rychle a zastavujeme se jen krátce, abychom si udělali fotku s bakelitovým koněm. Po malé pauze opět sedíme v sedlech našich hliníkových ořů a zdoláváme kopce nahoru dolu. Dorážíme ke kremské faře a sháníme zdejšího kněze, na kterého nemáme kontakt. Parkujeme svá kola na dvoře a vstupujeme do rozsáhlého objektu. Na předělu od charitního domu jsou zvonky a všechny je postupně zkoušíme, ale nikdo nepřichází. Že bychom dnes byli bez ubytování? Zdrceně opouštíme faru a při tom potkáváme mladého farníka. To už je řada na naší diplomatické dvojce, aby se dala do vyjednávání. Klárka jako odbornice na němčinu a já na angličtinu. Nechodíme kolem horké kaše a rovnou to zkoušíme anglicky, abychom si usnadnili komunikaci. Zjišťujeme, že pan farář tu není, protože má dnes nějakou operaci.

Venku uvažujeme, co si počneme, když tu z objektu vyjde ven od pohledu seriózní pán. Uctivě zdravíme německy, ale na další specifika využíváme opět angličtinu. Ptáme se, jestli nemá kontakt na pana faráře a vysvětlujeme mu naši svízelnou situaci. On hned telefonuje známým a za chvilku zase někomu jinému a potom nám oznamuje, že místní duchovní už je den po operaci, ale že ráno odjel kamsi na návštěvu k rodičům, a že nedorazí. Musel na nás zapomenout a teď jsme bez noclehu. Pán se omlouvá, že už musí, nasedá do svého zámožného auta s černou metalízou a opouští nás. Vracíme se k opodál stojící Nikče a Dominikovi a vysvětlujeme jim, jaká je naše situace. Vyměňujeme si bezradné pohledy, když najednou na dvůr rychle zacouvá stejný černý Volkswagen a dolů sjede zatmavené sklo. Usměvavý pán nám povídá: „Ještě jsem si vzpomněl, že byste mohli zkusit kousek vzdálený klášter nad městem...“

Moc si nedovedeme představit, jak prosíme asketické mnichy, zdali by nám neposkytli azyl, ale nic jiného nám koneckonců nezbývá. Protože je teprve odpoledne, zamykáme si kola u polorozbořeného kostela a jdeme se podívat do města. Procházíme nádhernými ulicemi a užíváme si teplé odpoledne. Holky potřebují na záchod, a proto zacházíme do cukrárny na rohu ulice. Zatímco si prohlížíme zboží, Dominik s Nikčou se nenápadně přesouvají do prvního patra, kde jsou záchody.

Dnes jsme měli jenom krátkou obědovou pauzu, takže naše žaludky se hlásí o slovo a z těch krásných zákusků se nám sbíhají sliny. Když si ale přepočítáme ceny, rychle nás chuť přejde. S kručím žaludkem a rostoucí naivitou si všimnu vystavených cukrlátek bez cenovky a nad nimi na skle nalepeného velikého papíru s nějakým dlouhým nesrozumitelným slovem, jak už si tak v Rakousku začínám zvykat, a pod ním stojí napsáno: 0,10 €. Nadšeně Klárce ukazuji ten objev a rozvíjím svou teorii: „Třeba to jsou včerejší nebo nepovedený, tak je tu maj za pakatel!“

Takové zdůvodnění se líbí i jednorožkyni, a proto se ptáme, na které cukroví se ta cena vztahuje. Paní za pultem se usměje a podá nám igelitový sáček. Protože jsme správní turisté, slušně jí poděkujeme a musíme se k ní otočit zády, abychom nevybuchli smíchy.

Ještě je tu stále ta záchodová záležitost, a tak se pomalu přesouváme ke schodišti a upalujeme do prvního patra. Nahoře je zavřená kavárna a obsluha tam uklízí. Sotva si nás všimne, už si to mašíruje k nám. To se ale rychle zavíráme na záchod a měníme se s Dominikem a Nikčou, kteří jsou následně vyprovozeni ven. Posléze už míříme spolu dolů a obsluha na nás spouští uštěbetanou němčinou. Bereme nohy na ramena. Na jednorožce narážíme až ve vzdáleném obchodě, kde se ukrývají před druhou servírkou. Zdrceně pak sedíme na lavičce a pocit správných homelessáků korunuje Dominik, když sáhne do koše, utrhne si noviny a vysmrká se do nich.


S nadějí, že máme kde přespat, vyrážíme navečer do kláštera několik kilomterů nad městem. Nahoru vede jen jedna nekonečně dlouhá cesta, která v serpentinách stoupá a stoupá a nebere konce. Je to první pořádný kopec a dává nám náležitě zabrat. Nahoru ke vstupní bráně přijíždíme za zvuku fanfár a s melodií dechové hudby. Jeden aby si už na ty slavnostní chvíle pomalu zvykl.
Dominik měl sice na konci roku z angličtiny jedničku, ale opět mi přenechává tu čest popovídat si anglicky. Přicházím ke vstupní bráně, kterou hlídá čtveřice vojáků, a vysvětluji jim, že hledáme mnichy a především azyl. Seržantka mi pobaveně odpovídá, že mniši tu žádní momentálně nebydlí, a že nás do areálu nepustí, protože je tam koncert armádní hudby. Radí mi, abychom zkusili poutnickou ubytovnu v Paudorfu, který je nedaleko. Vracím se k ostatním, jenže zapomínám název toho města, a proto se vracím zpátky k bráně, jenže seržantka nikde. Tak znovu: „Pane strážník, hledáme ubytování, jsme poutníci, vaše kolegyně mi poradila nějakou poutnickou ubytovnu, nevíte, kde to je?“

Jen zavrtí hlavou. Iniciativně se ptám, jestli nemohu dovnitř za seržantkou, aby mi to připomněla, a jsem vpuštěn dovnitř. Kupodivu u stánku s občerstvením narážím na dva minority, jak se sytí propečeným kuřetem, až jim tuk stéká po bradě. Ptám se ostatních vojáků na seržantku, ale nikdo neví, kam se poděla. Mezi tolika lidmi ji nikdy nenajdu, tak se vracím k mnichům s kuřetem a jdu k jádru věci. Místo duchovních řeší mou situaci pán v kvádru a přivolává poblíž stojícího vojáka.

„A je to v pytli, teď mě vyvedou!“ napadne mě a už už bych se rád vypařil, když mi pán poví: „On vám pomůže.“ Předá vojákovi několik instrukcí a muž mě mlčky odvádí do nitra kláštera. Tam mě dovede k pokojskému a znovu mu převyprávím náš problém s ubytováním. On mi odpoví, že nás ubytují za padesát euro na osobu, ale že bychom měli lepší jet do poutnické ubytovny v Paudorfu.

Jo! To je to město! Slušně mu poděkuji a rychle probíhám celým komplexem nahoru a vycházím pryč z areálu. Jednorožci se už začínali obávat, že se vrátím v kutně, ale všechno dobře dopadlo a my konečně máme název města, ve kterém je ubytovna. Dominik píše esemesku bráchovi a ten si na ubytovnu nachází kontakt a zprostředkovává nám přespání předem. Naposledy se projíždíme kolem kláštera a vydáváme se do údolí, ve kterém se nachází město Paudorf. Cestou dolů dosahuji rychlostního rekordu 57 km/h, kdyby se nejednalo o serpentiny, určitě by se z toho dalo vytáhnout i víc.



Za setmění zastavujeme u poutnické ubytovny, kde nás mile přivítá její majitelka. Je moc milá a dobře si popovídáme. Ukazuje nám domovní prostory a potom odjíždí. My si vybalujeme a večer nacházíme dva skateboardy a nejde to jinak, než abychom je nevyzkoušeli. Únavný den hledání zakončujeme skateboardovou soutěží.


neděle 9. března 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 7. Hon za večeří

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Miroslavskou faru opouštíme za zvuku fanfár. To do městečka dorazil soukromý prodejce a takovou událost je třeba ohlásit obecním rozhlasem. Pan farář nás ještě naposledy bere do kostela a dostáváme požehnání na cestu.




Na sedmý den připadá příjezd do Rakouska. Už se za hranice těšíme a spokojeně šlapeme mezi jihomoravskými vinicemi. Poslední Českou zastávkou je Znojmo. Tady se v poledne zastavujeme, abychom udělali poslední technické úpravy. V centru vyhledáváme Jezuitskou ulici, kde si Klárka s Dominikem kupují nové šlapky. Jednorožkyně si ještě k tomu kupuje novou cyklistickou láhev, protože tu první jí ukradli v Olomouci, když jsme jezdili na zebrách.
Protože se celá naše výprava nese v jednorožčím duchu, holky nám při ranním nákupu koupily překvapení. Při obědě konečně kápnou božskou. Nikča z batohu vytahuje čtyři dětská tetování s jednorožci. Teď už si jenom vylosovat, kdo bude mít krále jednorožců... Překvapivě vyhrál Dominik.



Za chvíli jsme už znovu na cestě a přejíždíme hranice do Retzu, kde se krátce zastavujeme na prohlídku historického náměstí. Do Plattu, kde tentokrát spíme dorážíme poměrně brzy, jen páter Mantter nikde. Sedáme se tedy na chodník před farou a čekáme na smilování boží. To se dostává do patnácti minut, když u nás zastaví knězovo auto. Z něj vystupuje usměvavý páter, vítá nás, ukazuje ubytování, a pak zase odjíždí.
Po zabydlení se Nikča s Dominikem vydávají na nákup, protože na ně padl střih a není co k večeři. My mezitím s Klárkou píšeme deník z cesty a čekáme, až dorazí naše drahá směna. Ta stále nikde. Už o ně začínáme mít strach.

Zatímco my si v klidu zapisujeme zážitky z cest, kuchyňská směna sviští směrem na Zellerdorf, kde jsme cestou do Plattu zahlédli obchod s potravinami. Přijíždějí k obchodu, seskakují s kol, zamykají je a už si to šinou přímo ke dveřím. Nic. Už se neotevírají. Zavíračka v 19:00. Aktuální čas: 19:05.
Nakonec se ptají projíždějící cyklistky, kde najdou nejbližší obchod. Jak to dopadlo se můžete přesvědčit v následujícím videu:


Ani v Plattu už po sedmé nemají otevřno, a tak se jednorožci vracejí nazpět. Alespoň tak nám to po příjezdu říkají. Z ničeho nic ale vytahují dvě pizzy v polotovaru se slovy: „Poslední místo, kde měli otevřeno, byla retzská benzína a tohle bylo jediný pořádný jídlo, co tam měli...“

Naše zamračené a zároveň hladové pohledy se mění v blažené tváře a spokojeně vyčkáváme, než trouba dopeče tuhle zaslouženou večeři. Díky směno!

středa 19. února 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 6. Bez řetězu

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Budík se ke slovu hlásí velmi časně, abychom s Nikčou stihli ranní nákup a udělali radost včerejší stravovací směně. Snídáme a balíme urychleně, protože paní Benešová doráží jako hodinky přesně na půl desátou. Byl to pro ni problém, protože naivně doufala, že do osmi odjedeme, ale vyšla nám vstříc.
Teď je ale tady a my jí předáváme faru. Je to poctivá správkyně, protože kontroluje snad každou škvíru, o které jsme ani nevěděli, že tam je. Kolem dřezu vyzobává nejzapadlejší drobečky, protože by tam do příštího týdne shnily a nakonec mě posílá ještě jednou přemýt naprosto běloskvoucí záchod.

„Tak sbohem, paní hostitelko,“ říkám si při odjezdu a už sleduji tachometr, jak na něm nabývají kilometry. Míříme směr Brno, které není daleko, a vyšlapáváme si a znovu sjíždíme kopce jako nekonečnou sinusoidu. Právě zabíráme do jednoho z těch náročnějších kopců. Funím o sto šest a snažím se neztratit tempo. Už jen posledních několik šlápnutí a jsme nahoře. Zastavujeme.

„Co se děje?!“ křičím tam dopředu a sesedám s kola. To se ke mně otáčí Dominik a ukazuje na zem, kam se postupně sesouvá jeho řetěz. Praskl. Co teď budeme dělat? Do Brna ještě 18 km a zpátky mnohem víc.
Trochu zoufale se díváme na tu hromádku železa, kterou jen tak nespravíme. Musíme do servisu. Jenže kudy kam? Navrhuji, aby se Dominik vrátil do obce, kterou jsme cestou do kopce míjeli a počkal tam na autobus a nechal se dopravit do Brna. Nakonec to tak realizujeme a je na mně, abych holky vzal do Brna pokračoval s nimi na Šlapanice a dále do Miroslavi.

Dominikova cesta se s tou naší v tuto chvíli rozchází a jeho pouť nabírá nečekaných obrátek, když po hodině čekání na spoj a krmení koní mu řidič řekne, že ho do autobusu nevezme a zaručí se, že ho nesveze ani nikdo další. Nakonec se vydává pěšky na nejbližší vlakovou zastávku a vlakem míří do Židenic do servisu. Odpoledne nasedá na čerstvě opravené kolo a pokračuje v cestě.


Mezitím naše výprava míří do Brna, kde na Petrově svačíme a nabíráme sil do další etapy. Kromě toho jsem podlehl nakupovací mánii a navštívil místní obchod s křesťanskou literaturou a sehnal tam perfektní knížku pro animátory, která je dodnes naší studnicí nápadů pro témata na školní křesťanskou skupinku.





Po poledni v centru se vracíme znovu na okraj města a míříme na Šlapanice, Telnice, Sokolnice a z ní polní cyklostezkou, jež je pořádně zarostlá a zablácená, do Otmarova. Přes Rajhrad pak míříme směr Znojmo a hledáme Miroslav. Trasy měl v hlavě hlavně Dominik, takže se musíme dost často ptát, ale místní obyvatelé jsou moc hodní a vždycky poradí. Během naší cesty neodoláváme stromům plným třešní a zahajujeme krátkou občerstvovací pauzu.






















Stále míříme na Miroslav, kudy nás posílají kolemjdoucí, ale vůbec nevíme, jestli jedeme správně. Za celou cestu jsme ještě nenarazili na žádnou ceduli ukazující tím směrem, takže je to pro nás tak trochu cestovní ruleta. Už si začínáme myslet, že tu vesnici někdo vymazal z mapy, když se před námi v dáli rýsuje cedule s nápisem „Miroslav 7“ To už nadšeně slavíme a s novým elánem vyrážíme tím směrem. 




V poslední fázi cesty překračujeme 100 km/den, a protože jsme zapomněli koupit máslo, naháníme obchůdky po zavíračce, dokud se neobjeví jeden, který má ještě posledních pět minut otevřeno.

Na faře v Miroslavi nás očekává milý pan farář, který jako kdyby našemu třídnímu z oka vypadl a ukazuje nám faru. Akorát si skládáme batohy a začínáme mazat housky, když zazvoní zvonek a přichází Dominik. Je celý umazaný, protože během cesty ještě píchl, ale je tu. Živý a zdravý. U večeře nám povídá, co dnes všechno zažil a my básníme o alejích třešní. Den zakončujeme společnou modlitbou růžence, pan farář je moc rád a připojuje se k nám.


Hlod dne: Jednorožkyně Klárka se nechala oslovit zbožností našich babiček a růžence se modlila asi takto: „...a požehnaný plod života tvého Ježíš, který za nás ukřižován byl...“
Tak nějak jsem její slovosled neustál a celý zbytek modlitby dusil záchvat smíchu, který prolomil právě pan farář, když po modlitbě povídal: „Moc vám děkuju, je opravdu poznat, když je ta modlitba od srdce.“

Však taky byla.







čtvrtek 30. ledna 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 5. První karambol

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Ve Šternbergu si hezky přispáváme a vstáváme až o půl jedenácté. K snídani nám kuchyňská četa dne: Dominik a Klárka podávají koláč, pod nímž má každý schované euro. Pan kaplan byl původem Němec a přispěl nám na naši pouť se slovy, že mu zbyly nějaké drobné. Děkujeme! Po snídani opouštíme prázdnou faru, protože místní kněz brzy ráno odjel pryč se svým farníkem Petrem, o kterém jsem zjistil, že jsem mu na setkání mládeže ve Žďáru dělal šéfa. Svět je malý!

Teď už ale zase zpátky na cestu. Od rána je zataženo a lije jako z konve. Na Olomoucku se vyhlašují zvýšené povodňové stupně a Morava řádí jak se patří! Poprvé vytahujeme naše cyklistické pláštěnky, jinak bychom byli hned na začátku dnešní etapy mokří od hlavy až k patě. Jede se těžce a projíždějící auta na frekventované silnici pohodlnosti moc nepřispívají. Každé projetí náklaďáku provází dvojitá sprcha.
Po na počasí nevlídné cestě konečně vjíždíme do Olomouce. Odbočujeme na jedné cestě k Dómu a v předu objíždí tramvaj na zastávce. Chce se zařadit zpátky doprava k okraji vozovky, když mu najednou přední kolo zapadá do kolejnice. Přední řidítka se zasekávají, kolo zastavuje, ale Dominik pokračuje v zamýšleném směru. Přelétává přes řidítka a padá na mokrou dlažbu před zraky mnoha čekajících cestujících.

Mátoživý cyklista se staví na nohy a vrávoravě balancuje nad kolem. Okamžitě je zavalen smrští otázek: „V pohodě?! Nic se ti nestalo?! Ukaž, kde to máš?“ Naštěstí přichází jen k pár odřeninám a zjišťuje, že má natrhnutou bundu. To mu ale nebrání pokračovat v cestě, a tak můžeme navštívit olomouckou katedrálu. Poté se stavujeme v obchodním centru, kde mají jezdící koně a zebry pro děti. Uzavíráme sázku, že se na nich projedeme, protože tam nikdo nechodí a ta paní u pultu vypadá smutně. Snažíme se jí namluvit, že nám je teprve patnáct, a pak jedeme na projížďku. Dominik zaváží Nikču do jednoho z obchodů a pokladní se jí ptá: „Slečno, jste normální?!“
Po zastávce v centru, kde Klárce kdosi ukradl její lahev na pití, pokračujeme v cestě. Snažíme se vyjet směrem na Brno a nějakým nedopuštěním se ocitáme na dálnici. Projíždějící řidiči si v lepším případě klepou na čelo, v tom horším pak na nás troubí. To si ale ještě neuvědomujeme, kde to jsme. Jenom tušíme. Když ale vidíme značku rychlostní silnice, rychle měníme směr. Cesta před námi je dlouhá a kopcovitá, pořád kopírujeme směr, ve kterém vede dálnice. Na jednom z mostů nad ní dochází k další ztrátě, a to, když Nikče padá přední světlo přímo na vozovku pod námi.


Ve Vyškově nemůžeme najít faru, a když ji konečně nalézáme, zjišťujeme, že Paní Benešová, jejíž telefonní číslo ještě v Olomouci neexistovalo, na nás čeká na faře v přilehlé farnosti asi dva kilometry odsud. Tato farnice nám má předat klíče, a taky nás ubytovat. Nakonec se po náročné cestě přes přibližných 80 km dostáváme až na cílové místo. Jsme ubytováni a důsledně poučeni, abychom „pamatovali na Boží přikázání“, pak farnice odchází a konečně si můžeme odpočinout a celý den zakončit modlitbou v kapli při svíčkách.




čtvrtek 23. ledna 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 4. Aneb jak jsme zabloudili


S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 


Ranní vstávání probíhá v již tradičním sledu: snídaně, balení, čištění zubů a míchání energických nápojů na cestu. Po půl deváté se loučíme s Glubczicemi a míříme k hraničnímu přechodu u Krnova. Cesta je rovinatá, silně fouká a je chladno. Po pár kilometrech zastavujeme na hranicích a fotíme se spolu se značkou Česká Republika. Zajisté jste si již stihli povšimnout, že fotografie se značkami jsou naše oblíbené!
Jak jinak oslavit návrat do Čech, než že jít nakupovat do Alberta. Kámeň nóžky papier teraz vyslovované s řádným Polským přízvukem rozhodly, že nakupovat budu dnes já a Nikča. Náležitě si to užíváme a mezi košíky volíme ten nejluxusnější. Po nákupu krátce posvačíme a znovu nasedáme na kola.

Cyklostezky nás brzy vyvádějí ven z města do rozlehlých lesních cest. Ještě, než odbočíme na další stezku, projíždíme kolem Ranče u Vojty, a pak vjíždíme do lesa. Tam přichází na řadu další stoupání a s vidinou, že nebudeme muset dosáhnout samého vrcholu, odbočujeme o pár desítek metrů níž. Odbočka nás vede rozbahněnými brázdami lemovanými křovím a vysokými kopřivami. (Tenkrát jsem si myslel, že jsou vysoké, ale to jsme ještě nebloudili v divočině u Dunaje). S nadějí, že obě trasy vyústí na podobném konci, pokračujeme stále hlouběji.


Místní džungle nás vyplivne před rozsáhlými polnostmi. Nikde ani živáčka, jen v dáli traktor. Na samém konci pole tušíme silnici. Na posečené louce se moc jezdit nedá, takže už podruhé musíme na naší pouti opustit sedla našich ořů. Stébla vysokých trav jim nesvědčí a hned, jak se dostaneme na cestu, se projeví hlasitým vrzáním.

Podstupujeme další stoupání s dosud největším převýšením a nahoře se v malé vísce u Bruntálu zastavujeme k pozdnímu, ale opravdu pozdnímu obědu. Jíme kousek u cesty a naproti přes ulici je pár domků. Za jedním z oken se brzy objeví zvědavý obličej a máme strach, že jsme na cizím pozemku a brzy budeme vykázáni. Už do sebe cpu poslední rohlík, když tu k nám od protějšího domu přichází 
usměvavá paní s konvicí čaje s bezinkami a čtyřmi hrnky. Mile nás zdraví a dává nám čaj, že prý na zahřátí. Je moc hodná a ten čaj je nejlepší, co jsem kdy pil.


Opět začíná foukat a schyluje se k další přeháňce. Je na čase se dát znovu do pohybu a ujet nepříjemnému dešti. Projíždíme další přilehlé vísky a znovu se ocitáme v lese. Před námi se rozprostírá veliká lesní křižovatka. Z počátku jistý Dominik jede instinktivně rovně. Potom se ale otáčí a nejistě se vrací zpátky na křižovatku a my za ním. (Nutno podotknout, že jsme nepoužívali žádnou GPS a jeli jsme po předem naplánované trase, kterou řadu měsíců předem Dominik promýšlel). Odbočujeme vlevo a projíždíme po úbočí kopce. Při krátké zastávce si trháme lesní jahody a užíváme si parádní výhled na nedalekou hráz. Pak přichází další křižovatka. Tentokrát typu T akorát v půli kopce. Nejsme si jisti cestou, a proto raději odbočujeme doprava a míříme nahoru. Má to jednu výhodu a to, že pokud jedeme špatně, vždycky si užijeme parádní sjezd a to je lepší, než ten kopec šlapat znovu, že?

Ještě pár šlápnutí a jsme tam. Něco je ale špatně. No jistě. Po pětačtyřiceti minutách jízdy koldokola zjišťujeme, že stojíme na původním rozcestí. V tu chvíli leháme smíchy. Tuhle křižovatku se nám podařilo zkrátka pompézně projet křížem krážem.

Z křižovatky nakonec sjíždíme dolů do města a, abychom nahnali čas, vydáváme se po hlavní silnici přímo do Šternberku. Za odměnu po celém dni nám je jízda dlouhými serpentinami až k centru. Taktak se stíháme schovat před deštěm, který nás celý den pronásleduje. Místní pan farář je velmi vstřícný a ubytování je v samotném paláci. Po společné mši si voláme s Bětkou a Kačkou, protože návštěva Česka se musí náležitě využít!

Den zakončujeme malým překvapením, které nám nachystali Dominik s Klárkou v podobě večeře a nechyběla ani prohlídka kláštera s panem farářem.





čtvrtek 16. ledna 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 3.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 


Pozdní probuzení, nedělní mše v němčině, – kromě nás byla v Zawadzkie celá skupina německých poutníků, pokud se dobře pamatuji - snídaně u probošta, chutné klobásky a křupavé housky. Tak začíná den Páně. Celá snídaně se nese v milém duchu a takové pohoštění přijímáme s vděčností. Nevyhneme se však představování a občas si musíme dopomáhat rukama i nohama, abychom se dorozuměli. Přesto zažíváme úspěch, protože jsme pochopeni a probošt i s hospodyní doslova perlí při svých poznámkách. Když Dominik zmiňuje, že hraje na housle, kněz hned reaguje:
„Áááa! Maestro!“ nejspíše hned vytušil umělce! Pak se dostávám ke slovu já a zmiňuji svůj zájem o žurnalistiku. Hospodyně hned na to, jestli bych nechtěl být knězem, načež zbytek výpravy lehá pod záchvatem smíchu.

Po snídani se vydáváme na první delší štaci, která má něco málo přes osmdesát kilometrů. Cesta probíhá svižně a na oběd se zastavujeme pouze krátce v městském parku. Během toho prší. Taky tu lítá spousta komárů, ale my se nenácháváme jen tak vystrnadit, ještě si musíme dát čokoládové polštářky od Bětky.


Právě zdoláváme jeden z posledních kopců, když se otáčím a na obzoru vidím komín továrny, kolem které jsme projížděli. Udiveně se pozastavuji a užívám si ten výhled. Pak na to šlápnu a dojíždím ostatní, kteří už na vrcholku kopce čekají. Povídám: „Vidíte tu továrnu? To je mazec.“
„Jakou továrnu?“ ptá se udiveně Klárka a ostří do dáli.
Dominik se ujímá vysvětlování: „Ale, prosím tě, to jenom Jednorožec už nemůže a potřebuje nás zdržet!“ Tak se stalo, že tuhle příhodu mám ještě dneska na talíři a všichni se při té vzpomínce uculujeme, protože každý má tu svoji pravdu. Já ji tam fakt viděl!

V Glubczicích na faře nám nikdo neotevírá. Místní kněz není k nalezení, a proto Dominik bere problém do vlastních rukou a míří do kostela zjistit, zda tam není. A opravdu není. Místo něj se však Dominik vrací v doprovodu dvou Polek, které nám ukazují faru, kde jsme před chvílí zvonili. Když ale zvoní ony, přecijen se nakonec dozvoní a my se můžeme ubytovat. Hned první pohled mi na chodbě padne na nástěnku s nadpisem: „Jesus - drogą, prawdą i życiem“. Potom s úsměvem zamíříme nahoru do třídy pro výuky náboženství, kde dnes přespáváme.


Dnešní etapa nás unavila, a protože to byla první z těch delších, rozhodujeme se, že využijeme ještě pár zlotých, dokud jsme v Polsku, a za odměnu si kupujeme jakýsi truskawkový drink. Byla to odvaha, slyšeli jsme v tom převážně ten „trus“, ale po první ochutnáce zjišťujeme, že je to fajn a chutná to po jahodách.
Vracíme se na ubytovnu a Dominik si zamlouvá sprchu jako první. Nechce se nám jenom tak čekat, a tak se vydáváme podívat do kostela, od kolika hodin je tam mše. Protože je zavřeno, zamíříme alespoň k místním sochám v parku nafotit pár obrázků.

To se celkem daří, dokud nenavrhuji, že s Nikčou vylezeme na strmý stupňovitý pomník. Pomáhám jí nahoru. Určitě to bude prima fotka. Teď už jenom musím vylézt já a...  Najednou, když šplhám sám, se ozývá poplašná houkačka. Na silnici u pomníku stojí veliký policejní vůz. Na chodník vyskakují dva strážníci. Polije mě horko. Co teď?! Rychle bereme nohy na ramena. Jen mi je líto té fotky, mohla být fajn.

čtvrtek 9. ledna 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 2.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Do brzkého rána nás probouzí hymna ze Sydney. Jak symbolické, když se nacházíme ve městě, kde se jeden ze Světových dnů mládeže konal. Zároveň je to také milosrdný budíček, protože nás ještě mohla v šest ráno budit sestra Agnieszka, recepční ubytovny pro poutníky, která každé ráno obchází se zvonečkem a svolává k modlitbě. Naštěstí si můžeme přispat a až kolem osmé vstáváme na mši. Ta je v bazilice do půl hodinky sfouknutá a my si už chystáme kola, naposledy kontrolujeme brašny a slavnostně vyrážíme vstříc Zawadzkie. Městu vzdálenému 72 kilometrů.

Brzy sjedeme z hlavní silnice a po písečné cestě vjíždíme mezi zelené pláně. Kola se nám brodí v moři jemného písku, o kterém ani nevíme, jak se na takovém místě vzal. Přehazuji na nejlehčí převod a nechávám své kolo prostě protáčet ve snaze ujet mravenčími kroky aspoň ještě kousek cesty. Pod tíhou brašen se propadám stále hlouběji. Nakonec balancuji na místě a seskakuji z kola stejně jako ostatní.
Vyjet z Čenstochové správným směrem je docela náročné a není divu, že po prvních kilometrech, když vyjedeme z písečné stezky, odbočujeme špatně a zamíříme kus cesty na opačnou stranu. Naštěstí to ale brzy zjistíme a vracíme se zpět. Při cestě potkáváme početná procesí proudící k poutnímu místu. Každá skupinka zpívá písně a v čele jde člověk s křížem. Vesele na sebe máváme a přejme si šťastnou cestu.
Po třiceti kilometrech zastavujeme na jídlo u malebné kapličky na kopečku. Krátce poobědváme vysočinu a ulehneme k odpolednímu spánku. Ne, že bychom byli unavení, to rozhodně ne! To my jenom s Dominikem čekáme, než nám uschnou ručníky z raní sprchy. Ten můj se samosebou suší nejdýl.


Zbývající cesta do Zawadzkie je poklidná, převážně rovinatá, lemovaná borovicemi. Konečně se přibližujeme k našemu cíli a necháváme se vyfotit u cedule cílové obce od kolemjedoucího cyklisty. První den cesty byl příjemně unavující a všichni se už těšíme na večeři a odpočinek. To ale ještě netušíme, že na faře, kde máme tuto noc spát, o nás vůbec nevědí. Otevírá nám domovnice a my jí za pomoci Polského googlu trasnlation lámaně vysvětlujeme, že tu máme dnes spát. 
Trochu zmateně se omlouvá, že páter je ještě na bohoslužbě, a že o žádných hostech neví, nemluvě o tom, že místa na spaní jsou již teď zaplněna. Když už se tváříme hodně zmateně a strhaně, náhle si jakoby vzpomene, že tu je ještě jedna další fara. Údajně: „...blizúčko, tamtím směrem," naviguje nás rukama nohama. Naštěstí jsme v dobré náladě a už jen proto, že je to blízko, nespěcháme. Výletním tempem pokračujeme ukázaným směrem po cestě podél jakési továrny. Další nemilé překvapení nastává, když nás cesta dovede k vrátnici a my si jen vyměňujeme zděšené pohledy.

„Tak to jsem zvědavá, co si teď počneme,“ zoufá si Nikča a jako na zavolanou se za námi ozve nějaký mladý Polák. Anglicky neumí, ale dušuje se, že Německy umí moc dobře, takže se komunikace ujímá jednorožkyně Klárka a ptá se na další faru. Po několika slovech se už naše překladatelka tváří bezradně a Polák přechází raději do své mateřštiny. Vysvětluje nám, že jedna fara je ještě asi půl kilometru zpátky u vjezdu do města, a že to tam máme zkusit. Doprovází nás autem se svou kamarádkou a ještě nám troubí na pozdrav, když odjíždí.

Na druhé faře nám otevře sám pan farář a vřele nás uvítá. Tak přecejen jsme očekáváni a na faře to žije. Skautky pořádají akci a začleňují nás do svého programu. Den zakončujeme poznáváním místních zvyků a učíme se společně tanci s iroskotskými motivy. Večer usínám s vidinou parádního balíku párků ve slevě, který jsme si koupili na nedělní snídani.