Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 1.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Je 3:33, hodiny neodvratně hlásí, že smluvený odvoz dorazí každou chvíli. Zapínám všechny brašny a naposledy se ujišťuji, že mám vše potřebné. Netrvá to příliš dlouho a k mým uším dolehne dobře známý zvuk vrčícího motoru. Takhle z rána je nepochybně jasné, že dorazila Klárka a její taťka. Náš plán byl jednoduchý - autem se dostat do Kłodzka a tam nasednout na vlak a přepravit se i s koly do Čenstochové, kde začne naše pouť.
Motor utichá. Rychle vyskočím na nohy a letím ke dveřím.
„Nazdar Jednorožče," osloví mě legračním jménem celé naší výpravy známý hlas ještě rozespalé Klárky. Nezůstávám pozadu a pozdrav samosebou opětuji. Následuje vroucí obětí s babičkou a už spěchám nakládat kolo. Vždyť ostatní už taky čekají. Protože jsem byl v pořadí k vyzvednutí první, míříme ještě pro Dominika a nakonec pro Nikču.

Společně vyrážíme k polským hranicím. I přes necelé tři hodiny spánku nám nechybí úsměv a legrace je taky dost. U kłodského nádraží vykládáme kola a pořizujeme první fotky. Jízda polskými vlaky není zdaleka tak jednoduchá, jak praví jízdní řád. Na trati je výluka a bůhví, jestli se vejdou čtyři kola do autobusu. No, kdyby jenom čtyři! Výlukové nesnáze se totiž komplikují hned na další zastávce, kde přistoupí další cyklista a opře svůj rower, jak říkají kolům Poláci, o ty naše.
Vypukají derby. Jestli se nechceme plahočit do další stanice kdesi daleko v závěsu za autobusem, budeme se muset k autobusu probojovat dřív, než náš kolega. Opatření jsou zřejmá - před příjezdem vstáváme dřív, jak on, cestu přehrazujeme koly a s nadějí čekáme na rychlý výsadek. 
Vše probíhá podle plánů. Vyskakuji první, beru Dominikovo kolo, pak to Nikčino a nakonec pomáhám i Klárce. Už zbývá jenom to moje, když tu se mladý Polák vyřítí z vlaku a míří si to nejkratší cestou k růžovému výlukovému autobusu. Na místě mi zatrne. Stojím jak přikovaný. Kolem mě proudí davy vystupujících, mezi kterými si ani ve snu neprorazím cestu. Přesto se dám do pohybu a spěchám, jak nejlíp to po rozpadlém perónu jde. 
Všechno se mi jeví černě, když se najednou od proudících cestujících oddělí mí kamarádi a rázují si to zkratkou přímo k zadnímu vchodu do autobusu. Je náš!

S trochou štěstí se dovnitř nasouká i polský poraženec a my mu ochotně uvolňujeme kus místa. Však jsme také zaslouženě vyhráli a kdo by nebyl galantní vůči poraženým? I přes naše gentlemanství se spolucestující příliš netváří a nepatrně zahlíží na Dominika, který se přidržuje řidítek jeho kola.

Polské vlaky samy o sobě vozí zajímavou snůšku lidí. Někteří  vypadají jako staří známí a jeden z nich nám hned přátelsky třese pravicí, sotva přistoupí. Další pouští disco písně, a když zjistí, že jsme Češi, jeho repertoár se změní na Vondráčkovou. Jiný zas vypadá jako Mafián a nevyzpytatelně sleduje spící holky. Všichni však mají jedno společné - komentují naše nakládání kol a ze všeho nejraději by nás přeorganizovali, protože mají pocit, že jim s těmi koly v zavazadlovém prostoru překážíme.

Kolem sedmé odpolední přijíždíme do Čenstochové. Město je impozantní a za dlouhou promenádou se kdesi v dáli tyčí majestátní věž Jasnohorské baziliky. Na ubytovně pro poutníky jsme očekáváni a den zakončíme prohlídkou katedrály, návštěvou Černé madony, večeří a společnou modlitbou.