čtvrtek 16. ledna 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 3.

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 


Pozdní probuzení, nedělní mše v němčině, – kromě nás byla v Zawadzkie celá skupina německých poutníků, pokud se dobře pamatuji - snídaně u probošta, chutné klobásky a křupavé housky. Tak začíná den Páně. Celá snídaně se nese v milém duchu a takové pohoštění přijímáme s vděčností. Nevyhneme se však představování a občas si musíme dopomáhat rukama i nohama, abychom se dorozuměli. Přesto zažíváme úspěch, protože jsme pochopeni a probošt i s hospodyní doslova perlí při svých poznámkách. Když Dominik zmiňuje, že hraje na housle, kněz hned reaguje:
„Áááa! Maestro!“ nejspíše hned vytušil umělce! Pak se dostávám ke slovu já a zmiňuji svůj zájem o žurnalistiku. Hospodyně hned na to, jestli bych nechtěl být knězem, načež zbytek výpravy lehá pod záchvatem smíchu.

Po snídani se vydáváme na první delší štaci, která má něco málo přes osmdesát kilometrů. Cesta probíhá svižně a na oběd se zastavujeme pouze krátce v městském parku. Během toho prší. Taky tu lítá spousta komárů, ale my se nenácháváme jen tak vystrnadit, ještě si musíme dát čokoládové polštářky od Bětky.


Právě zdoláváme jeden z posledních kopců, když se otáčím a na obzoru vidím komín továrny, kolem které jsme projížděli. Udiveně se pozastavuji a užívám si ten výhled. Pak na to šlápnu a dojíždím ostatní, kteří už na vrcholku kopce čekají. Povídám: „Vidíte tu továrnu? To je mazec.“
„Jakou továrnu?“ ptá se udiveně Klárka a ostří do dáli.
Dominik se ujímá vysvětlování: „Ale, prosím tě, to jenom Jednorožec už nemůže a potřebuje nás zdržet!“ Tak se stalo, že tuhle příhodu mám ještě dneska na talíři a všichni se při té vzpomínce uculujeme, protože každý má tu svoji pravdu. Já ji tam fakt viděl!

V Glubczicích na faře nám nikdo neotevírá. Místní kněz není k nalezení, a proto Dominik bere problém do vlastních rukou a míří do kostela zjistit, zda tam není. A opravdu není. Místo něj se však Dominik vrací v doprovodu dvou Polek, které nám ukazují faru, kde jsme před chvílí zvonili. Když ale zvoní ony, přecijen se nakonec dozvoní a my se můžeme ubytovat. Hned první pohled mi na chodbě padne na nástěnku s nadpisem: „Jesus - drogą, prawdą i życiem“. Potom s úsměvem zamíříme nahoru do třídy pro výuky náboženství, kde dnes přespáváme.


Dnešní etapa nás unavila, a protože to byla první z těch delších, rozhodujeme se, že využijeme ještě pár zlotých, dokud jsme v Polsku, a za odměnu si kupujeme jakýsi truskawkový drink. Byla to odvaha, slyšeli jsme v tom převážně ten „trus“, ale po první ochutnáce zjišťujeme, že je to fajn a chutná to po jahodách.
Vracíme se na ubytovnu a Dominik si zamlouvá sprchu jako první. Nechce se nám jenom tak čekat, a tak se vydáváme podívat do kostela, od kolika hodin je tam mše. Protože je zavřeno, zamíříme alespoň k místním sochám v parku nafotit pár obrázků.

To se celkem daří, dokud nenavrhuji, že s Nikčou vylezeme na strmý stupňovitý pomník. Pomáhám jí nahoru. Určitě to bude prima fotka. Teď už jenom musím vylézt já a...  Najednou, když šplhám sám, se ozývá poplašná houkačka. Na silnici u pomníku stojí veliký policejní vůz. Na chodník vyskakují dva strážníci. Polije mě horko. Co teď?! Rychle bereme nohy na ramena. Jen mi je líto té fotky, mohla být fajn.