Ve Šternbergu si hezky
přispáváme a vstáváme až o půl jedenácté. K snídani nám
kuchyňská četa dne: Dominik a Klárka podávají koláč, pod nímž
má každý schované euro. Pan kaplan byl původem Němec a přispěl
nám na naši pouť se slovy, že mu zbyly nějaké drobné.
Děkujeme! Po snídani opouštíme prázdnou faru, protože místní
kněz brzy ráno odjel pryč se svým farníkem Petrem, o kterém
jsem zjistil, že jsem mu na setkání mládeže ve Žďáru dělal
šéfa. Svět je malý!
Teď už ale zase zpátky
na cestu. Od rána je zataženo a lije jako z konve. Na Olomoucku se
vyhlašují zvýšené povodňové stupně a Morava řádí jak se
patří! Poprvé vytahujeme naše cyklistické pláštěnky, jinak
bychom byli hned na začátku dnešní etapy mokří od hlavy až k
patě. Jede se těžce a projíždějící auta na frekventované
silnici pohodlnosti moc nepřispívají. Každé projetí náklaďáku
provází dvojitá sprcha.
Po na počasí nevlídné
cestě konečně vjíždíme do Olomouce. Odbočujeme na jedné cestě
k Dómu a v předu objíždí tramvaj na zastávce. Chce se zařadit
zpátky doprava k okraji vozovky, když mu najednou přední kolo
zapadá do kolejnice. Přední řidítka se zasekávají, kolo
zastavuje, ale Dominik pokračuje v zamýšleném směru. Přelétává
přes řidítka a padá na mokrou dlažbu před zraky mnoha
čekajících cestujících.
Mátoživý cyklista se
staví na nohy a vrávoravě balancuje nad kolem. Okamžitě je
zavalen smrští otázek: „V pohodě?! Nic se ti nestalo?! Ukaž,
kde to máš?“ Naštěstí přichází jen k pár odřeninám a
zjišťuje, že má natrhnutou bundu. To mu ale nebrání pokračovat v
cestě, a tak můžeme navštívit olomouckou katedrálu. Poté se
stavujeme v obchodním centru, kde mají jezdící koně a zebry pro
děti. Uzavíráme sázku, že se na nich projedeme, protože tam
nikdo nechodí a ta paní u pultu vypadá smutně. Snažíme se jí
namluvit, že nám je teprve patnáct, a pak jedeme na projížďku.
Dominik zaváží Nikču do jednoho z obchodů a pokladní se jí
ptá: „Slečno, jste normální?!“
Po zastávce v centru, kde
Klárce kdosi ukradl její lahev na pití, pokračujeme v cestě.
Snažíme se vyjet směrem na Brno a nějakým nedopuštěním se
ocitáme na dálnici. Projíždějící řidiči si v lepším
případě klepou na čelo, v tom horším pak na nás troubí. To si
ale ještě neuvědomujeme, kde to jsme. Jenom tušíme. Když ale
vidíme značku rychlostní silnice, rychle měníme směr. Cesta
před námi je dlouhá a kopcovitá, pořád kopírujeme směr, ve
kterém vede dálnice. Na jednom z mostů nad ní dochází k další
ztrátě, a to, když Nikče padá přední světlo přímo na
vozovku pod námi.
Ve Vyškově nemůžeme
najít faru, a když ji konečně nalézáme, zjišťujeme, že Paní
Benešová, jejíž telefonní číslo ještě v Olomouci
neexistovalo, na nás čeká na faře v přilehlé farnosti asi dva
kilometry odsud. Tato farnice nám má předat klíče, a taky nás
ubytovat. Nakonec se po náročné cestě přes přibližných 80 km
dostáváme až na cílové místo. Jsme ubytováni a důsledně
poučeni, abychom „pamatovali na Boží přikázání“, pak
farnice odchází a konečně si můžeme odpočinout a celý den
zakončit modlitbou v kapli při svíčkách.
Žádné komentáře:
Okomentovat