čtvrtek 30. ledna 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 5. První karambol

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Ve Šternbergu si hezky přispáváme a vstáváme až o půl jedenácté. K snídani nám kuchyňská četa dne: Dominik a Klárka podávají koláč, pod nímž má každý schované euro. Pan kaplan byl původem Němec a přispěl nám na naši pouť se slovy, že mu zbyly nějaké drobné. Děkujeme! Po snídani opouštíme prázdnou faru, protože místní kněz brzy ráno odjel pryč se svým farníkem Petrem, o kterém jsem zjistil, že jsem mu na setkání mládeže ve Žďáru dělal šéfa. Svět je malý!

Teď už ale zase zpátky na cestu. Od rána je zataženo a lije jako z konve. Na Olomoucku se vyhlašují zvýšené povodňové stupně a Morava řádí jak se patří! Poprvé vytahujeme naše cyklistické pláštěnky, jinak bychom byli hned na začátku dnešní etapy mokří od hlavy až k patě. Jede se těžce a projíždějící auta na frekventované silnici pohodlnosti moc nepřispívají. Každé projetí náklaďáku provází dvojitá sprcha.
Po na počasí nevlídné cestě konečně vjíždíme do Olomouce. Odbočujeme na jedné cestě k Dómu a v předu objíždí tramvaj na zastávce. Chce se zařadit zpátky doprava k okraji vozovky, když mu najednou přední kolo zapadá do kolejnice. Přední řidítka se zasekávají, kolo zastavuje, ale Dominik pokračuje v zamýšleném směru. Přelétává přes řidítka a padá na mokrou dlažbu před zraky mnoha čekajících cestujících.

Mátoživý cyklista se staví na nohy a vrávoravě balancuje nad kolem. Okamžitě je zavalen smrští otázek: „V pohodě?! Nic se ti nestalo?! Ukaž, kde to máš?“ Naštěstí přichází jen k pár odřeninám a zjišťuje, že má natrhnutou bundu. To mu ale nebrání pokračovat v cestě, a tak můžeme navštívit olomouckou katedrálu. Poté se stavujeme v obchodním centru, kde mají jezdící koně a zebry pro děti. Uzavíráme sázku, že se na nich projedeme, protože tam nikdo nechodí a ta paní u pultu vypadá smutně. Snažíme se jí namluvit, že nám je teprve patnáct, a pak jedeme na projížďku. Dominik zaváží Nikču do jednoho z obchodů a pokladní se jí ptá: „Slečno, jste normální?!“
Po zastávce v centru, kde Klárce kdosi ukradl její lahev na pití, pokračujeme v cestě. Snažíme se vyjet směrem na Brno a nějakým nedopuštěním se ocitáme na dálnici. Projíždějící řidiči si v lepším případě klepou na čelo, v tom horším pak na nás troubí. To si ale ještě neuvědomujeme, kde to jsme. Jenom tušíme. Když ale vidíme značku rychlostní silnice, rychle měníme směr. Cesta před námi je dlouhá a kopcovitá, pořád kopírujeme směr, ve kterém vede dálnice. Na jednom z mostů nad ní dochází k další ztrátě, a to, když Nikče padá přední světlo přímo na vozovku pod námi.


Ve Vyškově nemůžeme najít faru, a když ji konečně nalézáme, zjišťujeme, že Paní Benešová, jejíž telefonní číslo ještě v Olomouci neexistovalo, na nás čeká na faře v přilehlé farnosti asi dva kilometry odsud. Tato farnice nám má předat klíče, a taky nás ubytovat. Nakonec se po náročné cestě přes přibližných 80 km dostáváme až na cílové místo. Jsme ubytováni a důsledně poučeni, abychom „pamatovali na Boží přikázání“, pak farnice odchází a konečně si můžeme odpočinout a celý den zakončit modlitbou v kapli při svíčkách.




Žádné komentáře:

Okomentovat