pátek 16. května 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 10. – Jsme v cíli

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Skoro po roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Kroky. Rozespale mžourám očima ke dveřím a vidím holky odcházet na nákup. Za chvíli se vrací se dvěma pomazánkami, které měli na zdejší benzíně. Nikde jinde nebylo otevřeno. Už si začínáme zvykat, že, když něco potřebujeme, všude visí cedulka zavřeno. A když už to vypadá nadějně, zrovna probíhá polední pauza.
Do Mariazell vyrážíme v devět za zvuku varhan nedělní bohoslužby. Ujíždíme jen pár desítek metrů, ještě nejsme ani na konci města, když se nad námi rozevírá průtrž mračen a spouští se silný déšť. Kalhoty mi nasakují dřív, než zastavíme, abychom si vzali pláštěnky a připadá mi, že s každým šlápnutím zvedám o kilo navíc.

Počátečních třicet kilometrů se jede pohodově, cesta vede podezřele dlouho po rovince, až se jeden ptá, jestli se opravdu nachází v podhůří Alp. Na odpověď však nemusí příliš dlouho čekat, protože silnice začíná pozvolna stoupat a kopce se zvětšují. Žádná rovinka a ani chvilka odpočinku. Ještě před chvílí nás lynčoval déšť a teď už vystaveni polednímu slunci míříme serpentinami směrem k Annabergu. V polovině kopce zastavujeme a simulujeme spadlý řetěz, abychom se zatím nechali předjet dvojicí závodníků na silničkách v rakouských národních dresech. Takovou porážku bychom nepřipustili!


NEKONEČNÉ ALPY
Stoupání nebere konce, až si začínám myslet, že vypustím duši. Tu se ale přece jen přede mnou zjeví malé horské městečko, kde si můžeme vychutnat nádherný výhled. Odměnou za veliký kopec nám je parádní sjezd, který netrvá dlouho, a, jak už bývá zvykem, když sjedete do údolí, musíte brzy zase do kopce. Další stoupání je dvakrát tak delší a s každým šlápnutím vám ubývá sil. Už ani voda není dostatečně svlažující a chladný vzduch osvěžující. Jste jako parní stroj, ze kterého se kouří, ačkoliv pod kopcem ze sebe všechno strhal, a kterému došlo uhlí, takže šlape skoro naprázdno. Teprve tady zažíváme krušnosti pravé poutě a kdesi v dáli tušíme kýžený konec. Odměna sjezdu už nepřichází, dostali jsme se na požadovanou výšku a od Mariazell nás dělí jenom malé pahorky, které zdoláváme levou zadní.


Když se vyloupneme ze zatáčky, před námi už stojí cedule Mariazell. Jsme v cíli. Promenádou s nadpisem Grüß Gott aus Mariazell míříme do samotného centra dění. Tak nějak se stalo radostí náhody, že celkem často nás vítala hudba a lepší příjezd do cíle naší pouti, než za zvuku orchestru, jsme si dnes nemohli ani představit. Právě odbíjí třetí a spokojení turisté na lavičce by mohli zahlédnout ušpiněnou čtveřici znavených cyklistů, jak zastavují před bazilikou a radostně se rozhlíží kolem. Posléze všichni vstupují dovnitř, aby poděkovali za šťastný příjezd.




VIZE TŘÍ NOCÍ POD MOSTEM
Teprve po návštěvě chrámu začínáme shánět ubytování. Po celou dobu naší cesty jsme měli domluvené přespávání po farách u místních kněží, ale na takovém poutním místě, jako je Mariazell, jsme nocleh předem nesehnali. Vydáváme se tedy na na informace, které jsou opět zavřeny, ačkoliv jsou odpolední hodiny. Místní obyvatelé nám doporučí hostely, které však nejsou v našich finančních možnostech. Jedna z aktivních farnic nám náruživě rezervuje hostel na druhé straně města. Abychom tam ale mohli přespat, to bychom nejdřív museli prodat svá kola, takže rezervaci s díkem rušíme a zkoušíme faru. Nikdo neotevírá, ale za několik minut dovnitř vstupuje vysoká paní středního věku. Seberu odvahu a oslovím ji. Spolu s Klárkou se dáme do vysvětlování naší nepříjemné situace a ona nás posílá k řádovým sestrám, že by se nad námi mohly slitovat.

















NEMĚLI JSME JEZDIT
Se zoufalými pohledy zvoníme na jednu ubytovnu poblíž baziliky, kterou zřizují řeholnice. Dveře otevírá sestra představená. Znovu se dáváme do vysvětlování. Hovoříme anglicky, a, když je to konečně za námi, sestra nám poví, že máme chvíli vydržet, že přivede sestru, která byla dvacet let na misiích v Africe, že ta nám bude zaručeně rozumět mnohem lépe.



Za okamžik se ve dveřích objeví vysoká sestra s brýlemi a spustí na nás se silným přízvukem: „So what's going on here?“ Už potřetí zopakuji, že jsme chudí studenti, kteří nemají nocleh a rádi by se v Mariazell na tři dny zdrželi. Sestry jsou nejprve velice skeptické. Když jim nabídneme dvacet euro za všechny na jednu noc, argumentují „že chceme skutečně mnoho prakticky za nic.“, a tak jednám a jednám, ještě dvakrát jim opakuji, jak máme těžkou situaci a ony ostře povídají, že jsme neměli nikam jezdit, když na to nemáme peníze.

Jsme ztracení, před námi je vyhlídka tří dnů, které strávíme na ulici. Mají pravdu, nikam jsme neměli jezdit. S trochou štěstí se do zítřka nenachladíme a pojedeme zase domů. Pak vznešeně ohlásíme, že jsme absolvovali pouť, ale to místo jsme si ani pořádně neprohlédli, protože pořád někdo musel hlídat kola a brašny...

Už bych všechno nejraději vzdal. Ani slevení na dvě noci nepomáhá. Pomalu se chci otočit a odejít, když zjišťuji, že došlo k nedorozumění a jakmile upřesním, že skutečně nechceme jejich nabízenou polopenzi, ale jenom ubytování, sestry přistupují na předložený návrh a nechávají nás u nich dokonce dvě noci. Mají jednu podmínku. Nikomu o tom neřekneme, jinak by jejich dobrotu mohl takhle zkoušet každý. (Proto z ubytovny neuvidíte žádné fotky a nedozvíte se ani její název.)


Právě mi spadl kámen ze srdce a šťastně opírám kolo o zeď, abych se na chvíli posadil. Potřebuji oddech. Sestra jde mezitím pro klíč a pak nás bere do patra. Dostáváme skvělé pokoje a, sotva se zabydlíme, blaženě zamíříme na adoraci a mši svatou. Máme za co děkovat!