sobota 23. května 2015

Stali jsme se obětí postprivatizační doby



Přišel jsem na problém dnešního Čecha! Na počátku všeho stála slavná privatizace. Všechno všem už dávno neplatí. Často slyším lidi odvolávat se na komunismus, který v sobě neseme. Myslím si ale, že ten už vymizel a právě procházíme postprivatizačním obdobím, jehož následky jsou mnohem zřetelnější. Všechno všem vystřídalo heslo všechno mně a přitom legálně. V devadesátých letech se umocnila pozice správného čecháčka, který si do svého portfolia povahových rysů přidal ještě slovo tuneling. Když se pak podíváme na současnou pozici českých firem, takové schéma se stále drží a manažeři a ředitelé na vysokých postech se snaží jenom nashromáždit více peněz, přitom nechtějí přijít o prémie, což je jediný motor pro změny v jejich podniku a ve společnosti. Zároveň se ale snaží ušetřit, na čem se dá. Proto pak například státní podniky vypadají tak bídně, jak vypadají.

„V devadesátých letech se umocnila pozice správného čecháčka, který si do svého portfolia povahových rysů přidal ještě slovo tuneling."


Říkám si, kde se to vzalo? Jednou z odpovědí je Miligramův experiment a rozložená zodpovědnost, o které mluví Tomáš Hajzler, druhou odpověď pak vidím ve školství. Za největší problém považuji výchovu od útlého dětství k individualismu, egocentrismu a přílišné soutěživosti. Nikdo se neohlíží na druhé a razí si cestu vysokými lokty. Mrzí mě, že žáci ztrácí kolektivního ducha, že zapomínají na to, že se jim bude učit mnohem líp, když vypilují týmovou hru. Odpovědí na krizi ve dvacátém prvním století je pro mě spolupráce. Dokud se jí člověk znovu nenaučí, jako ji uměl, když lovil mamuty, tak můžeme zapomenout, že nám někdy bude dobře. Vždyť nejsme nejsilnější. Na světě jsme se ale udrželi díky schopnosti spolupracovat.  

- - - -
Nedávno zveřejněno na tomto blogu:

středa 20. května 2015

Ožením se bez maturity



Jsem ve čtvrťáku na gymplu, maturitu mám na krku. Lidé mě mohou pokládat za společenskou nicku a před patnácti dny jsem měl svatbu. To jsi jako musel? Asi tak zní otázka většiny lidí, která nechápavě vrtí hlavou. My jsme ale s mojí ženou jednoduše chtěli. Možná si o nás budete myslet, že jsme podivíni, zamilovaní naivové a kontroverzní fanatici, kteří se zřekli sexu před svatbou a už to nemohli vydržet. Budiž, máte na to právo. Člověk si občas tvoří rychlé závěry, aby o věcech nemusel déle uvažovat. Taky to dělám. Každopádně mě naše deviace postavila před společenskou představu o manželství, která mnou naprosto otřásla. Tato konfrontace mi ale současně nastínila odpověď na otázku, kterou si už dlouho pokládám, a to proč se manželství rozpadají.

Očekávání numero 1: Vojtíšku, dostuduj, a pak si vyskakuj

Ženit se bez ukončeného vzdělání je zkrátka magořina. Začne to tím, že vám je teprve dvacet a že by bylo fajn mít aspoň tu maturitu. Rozumím, však ji mám nadosah. Když má tazatel pomyslnou fajfku u středoškolského vzdělání, začne se vyptávat, kam půjdu na vysokou, a zajímá ho, jestli by nebylo lepší počkat. Moje odpověď je ne. Když se mi ženil brácha na vysoké, zkoušeli na něj zase to, jestli by nebylo lepší počkat, až bude mít titul. Já vám povím, co si o tom myslím: na manželství není nikdy vhodná doba. Když budete mít školu hotovou, budou se vás blízcí ptát, jestli by nebylo lepší počkat, až si najdete práci, potom se hranice posune kamsi do neznáma, až budete mít lepší, jak nástupnický plat, abyste zajistili rodinu a tak dál a tak dál. Jenže tou dobou vám už bude pětatřicet a zjistíte, že jste se měli oženit tenkrát kdysi dávno, když jste svoji ženu skutečně milovali a chtěli jste na tom svůj vztah společně vybudovat. 

„Já vám povím, co si o tom myslím: na manželství není nikdy vhodná doba."


Když už tedy mluvím o tom, jak se mi to nelíbí, rád bych zmínil i náš přístup k věci. Pro nás je studium důležité, chceme v něm pokračovat a oba se na vysokou těšíme, pokud ale uvidím, že manželství nejde skloubit s takovým způsobem života, jsem ochotný začít pracovat. Moje žena mi je totiž milejší, než abeceda před jménem.

Existenční očekávání

Druhá nejdůležitější věc na světě hned po studiu jsou pro lidi peníze. Chápu, že to s námi myslí hrozně dobře a že mají starost, z čeho budeme žít. My k tomu současně nemůžeme přistupovat lehkovážně, protože i přes brigádu se nám příspěvky od rodin hodí. Stále se ale nemůžu zbavit pocitu, že se na svůj majetek jako společnost ohromně fixujeme. Když už jsme ty finance druhým objasnili, přijde na to, kde budeme bydlet, a následuje otázka, co si počneme, když manželka otěhotní.

Předpoklad třetí: Radši si ten sex zkuste a pro jistotu kohabitujte!

Současná móda je žít s někým na hromádce. Tento jev se už rozšířil natolik, že mu sociologové museli najít speciální název. Pokud tedy vaši přátelé kohabitují, už víte, odkud vítr vane. Co se nás týče, překvapilo mě, kolik známých nám navrhovalo zkusit společně žít předem. Nerozumím tomuhle trendu. Je jasné, že se lidé musí sžít a že od začátku nebude všechno stoprocentní, tak proč zkoušet něco, co vlastně ani hned fungovat nemůže?
Aby toho nebylo málo, nesmí chybět zmínka o sexu, protože starostlivci vyjadřovali obavu, jestli nám bude vyhovovat i náš sexuální život a jestli bychom si to neměli předem ozkoušet. Takový návrh považuji za naprosto irelevantní. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy předtím nikoho neměli, tak nemáme na sex žádné nároky a svůj pohlavní život můžeme žít bez předem vtisknutých návyků. Nemluvě o tom, že nechápu, když jeden a ten samý doporučuje sex zkusit předem, a potom se ptá, co si počneme, jestli budeme mít dítě. Ještě k tomu zkoušení před svatbou jsem si vzpomněl na moji rozvedenou kamarádku, která se zmiňovala o tom, že člověk si často tvoří tělesné návyky, které mu pak znepříjemňují pohlavní život s jiným partnerem.

Upřímnou soustrast snoubenci

Pokud jde o samotný obřad, rozlučte se s tím, že svatba je den ženicha a nevěsty. Dnešní uzavírání sňatků je společenská a kulturní záležitost, do které každý z vašich blízkých bude chtít promítnout své očekávání. Připravte se na sáhodlouhé domlouvání s vašimi rodinami o datu svatby, protože sňatky je potřeba uzavírat v létě za teplého sluníčka a hřejivých tónů matky přírody. Počítejte i s tradicí, bez které to nebude ono a hezké! Samozřejmě, že jaký si to uděláš, takový to máš, ale tohle jsou další super věci, které vám dokáží svatbu náramně zpříjemnit.


„Rozlučte se s tím, že svatba je den ženicha a nevěsty. Dnešní uzavírání sňatků je společenská a kulturní záležitost!"


Když se celkově zamyslím nad dojmy z našeho sňatku, které nám společnost připravila, mám pocit, že na svatbu je buď vždycky moc brzo – vždyť to jsou ještě děti! Nebo až moc pozdě – no konečně do toho praštili! Každopádně nejvíc mě zaskočil konzervatismus a nesouhlas některých mých katolických přátel. Myslel jsem si, že zrovna oni by mohli mít radost. Nakonec mě překvapilo, že naši svatbu vzali ze všech nejlíp mí spolužáci a kamarádi, pro které jsem si myslel, že budeme nepochopitelní. Chtěl bych jim touto cestou vyjádřit veliký dík, protože díky nim jsem si ten náš velký den opravdu užil!

Jak je to s těmi rozvody?

A na závěr má odpověď na to, proč se manželství rozpadají. Jak tak sleduji rady kolem svatby, zdá se mi to prosté a jednoduché. Jestliže manželství bylo cestou ke společnému životu dvou lidí, dveřmi k sexu a úplnému osamostatnění, pak nemůžeme očekávat, když si tyto věci dopřejeme předem, že takový závazek bude mít ještě význam. Dřívější striktní zásady instituci manželství ochraňovaly, protože s ním člověk mohl očekávat vstup do něčeho nového, co mělo cenu si udržet, protože nikde jinde to člověk nezískal, a když se snažil, sklidil puritánské pohrdání. Když si ale řekneme, že glejt na lásku nepotřebujeme a prostě vstoupíme do intimního vztahu, nic nám nebrání jít dál, když se nabažíme. Necítíme hlubší odpovědnost, a proto se nám snáz druhý člověk opouští.

Druhý důvod rozpadu manželství může být viděn v parazitech, kteří se nabalují na ten veliký den slávy. Je jím majetek, honosný průvod aut, třpytivé zlato, snaha mít to za každou cenu uchvacující, hostina jak na královském dvoře -> zkrátka společenská komedie, ze které je nejméně cítit vřelost vztahu nevěsty s ženichem. Nejde o to, že některé věci k svatbě neodmyslitelně patří, jde o to, že se stanou předmětem zájmu namísto svatebčanů. Při tom svatebním shonu mi David, se kterým děláme rozhovory Subjektiv, poslal odkaz na článek, který statisticky prokazoval závislost ceny svatby na rozvodovosti. Podle mě se jedná o úsměvný článek, který by na závěr mohl podtrhnout to, co jsem tu nastřelil jako možné důvody. 


Subjektiv o svatbě: 


- - - -
Nedávno zveřejněno na tomto blogu:

pondělí 30. března 2015

Davidovi

Hledím na minulost
v černobílých šatech
je to stará pohlednice
s nánosem šedi
fotografie toho krásného
co chovám v sobě
pro příště
vyfocené tvým aparátem


- - - -
Další nedávno zveřejněné básně:

pondělí 16. března 2015

Vědcův posudek



touha naplněná

touha domácí
touha zázrak
touha rozvrací


- - - -
Další nedávno zveřejněné básně:

Pieta pro umělce



myšlenka: chci změnit svět,
ale nikdy pro to nic neudělám

toužím z podstaty změnit svět
a být vytesán do piety
toužím vzpomínky vzít zpět
a být pochválen od poety

láteřím pro spravedlnost
a probouzí se ve mně ctnosti
lobuji za rovnocennost
a přitom sotva zvednu kosti
možná v latentnosti



- - - -
Další nedávno zveřejněné básně:

čtvrtek 12. března 2015

Podle sebe soudím tebe

Nemám rád televizi, ale přesto jsem dnes neodolal a pustil si debatu Máte slovo na téma církevních restitucí. Nejsem ten typ člověka, který by se zabýval složitým systémem financování, takže čtenář nadšený ekonom už může přepnout zpátky na facebook. Nebudu psát ani svůj postoj k vyrovnání církví se státem. Dovolím si jenom malý postřeh.

Občas sleduji rozlícené kritiky církve, často nevěřící, kteří se odvolávají na citáty z Bible. Jsem rád, že pokud něco restituce skutečně podnítily, je to zájem o Písmo. Na druhou stranu mám pocit, že se na křesťany pro jejich víru vyvíjí zbytečný tlak. Názory jako: „Ježíš říkal, že nemáte hromadit pozemský majetek, nelze sloužit Bohu a mamonu, vždyť církev je morální autoria a neplní svůj úkol“ a další podobné komentáře mě vždycky dokáží dojmout. Ne snad pro pravdivost těch připomínek, na kterých mi záleží a podle kterých chci osobně žít, ale pro náročnost na druhé lidi. Upřímně by mě zajímalo jak mají své základní morální otázky vyřešeni právě tito tazatelé.

V souvislosti s nároky jedné debatérky na církev, jsem si vzpomněl na tohle léto trávené v křesťanském prostředí. S dobrým kamarádem, který se snaží svoji víru žít svědomitě, jsem se dostal do sporu a jeden z jeho argumentů kolem mytí nádobí mě naprosto odzbrojil. Řekl mi něco v tom slova smyslu, že přece musím pomáhat druhým, že to říká i Ježíš. Zase měl pravdu, ale cítil jsem, že mě tlačil za hranice mé svobody, a to do měřítek jeho vlastní morálky. Chápu, že jsem ho tenkrát nechal ve štychu, za což jsem se mu také řádně omluvil, ale vyvíjet na někoho nátlak co nesmí, smí a musí se mi silně protiví. Ne snad pro to, aby si křesťani mohli žít dle libosti, ale kvůli tomu, že nároky a očekávání na věřícího člověka se kladou tak vysoké, že mám občas chuť tu svoji víru pověsit na hřebík a říct zkuste si to.


Je mi jasné, že vidět problém na druhých lidech, jejichž hodnoty znáte hned potom, co prozradí, že jsou křesťani, je snadné. Považuji ale za spravedlivé, aby člověk, který takové hodnoty někomu připomíná, také odhalil ty svoje. Anonymně jde totiž všechno kritizovat jedna báseň. Ať ale takový člověk nejdřív srovná sám sebe, a pak ať radí ostatním. Nejenom na věřící totiž platí ono známé úsloví: káže vodu a přitom pije víno.

středa 18. února 2015

Můj svět

Můj svět se točí kolem osy a sloni v něm skáčou z nebe. Na hlavách mají vypulírované čepice z vosku a bláznivá holka chytá vlky v zimě. Želvy v něm předbíhají Achilea o dvě kolečka, z mandolín čpí smůla hudebníků a bachor si čte knihy. Santa Klaus chodí po všech čertech s andělem a hledá uhlí, které včera vyhořelo v Teplicích. V mých zemích jezdí auta za dobré slovo a taxikář vás sveze stopem. Války vedou možná tak mloci, když žralokovi vytrhnou stoličku, a hloupej Honza studuje matfyz. Mutace tu probíhají zpětně na požádání a červené krávy mají žlutá telata. Když se podíváte do nebes, kyslíku je tam sto pro a chybí uhlík, který teď sedí na telefonních linkách a nabízí nový tarif.

Gerojové nosí americké čepice a s nakouslými jablky krmí somálské děti. Jsou to charakterní jedinci bez svalové hmoty, občas tlouštíci a nosí brýle. Nefotí si břicho v koupelně před zrcadlem a v životě nepotkali kadeřníka. Zachraňují copaté šprtky z gymplu a přitom to nesdílí na Snapchatu. V restauraci nechávají dýška bezdomovcům a sami jedí ČESKO quality. Občas usmiřují džihádisty s charedimy a chodí běhat každý den, když jdou na autobus. „Do Deštného, prosím, ne nemám Iredo kartu, ale chci přestupní jízdenku i bez byrokratických čipů s devadesáti halířovou slevou.“

V mém světě nedozrávají třešně a kluci se drží za ruce jenom, když brečí. Po ulicích chodí černé děti a nikdo jim neříká korektně. Jsou prostě černé, jejich kamarádi žlutí a my bílí. „Historia magistra vitae“, ale projednou bych ji se všema křivdama opomněl. V mém světě může učit jenom učitel, který má telent bez minima, na vejšku vás vezmou bez poplatků za SCIA a vaše mámy vás docení. I když po prváku necháte učňák. V domovech důchodců se pak tancuje kankán a sociálka krade děti jenom z babyboxu. Tenhle svět je svobodný, ale některé jsou svobodnější.

Možná byste se chtěli přidat?

úterý 17. února 2015

O té zemi, co mi učarovala

(Tento článek jsem publikoval na svém idnes blogu)

Milá Anglie,

stává se ze mě notorický nostalgik. Chybíš mi. Vlastně jsem si na tebe vzpomněl, když jsem jedl český toast. Máte je tam u vás dvakrát tak větší a nikdo doma nepochopí, když mám chuť na kvasnicovou pomazánku.
Ale o to vůbec nejde, chybíš mi pro svůj nekončící nádech královské vznešenosti, se kterou jsem celé dva měsíce vdechoval tvůj sladký azyl. Chybíš mi pro toho pána, co vystudoval lingvistiku na Oxfordu, a pak se mnou řezal břečťan na stromech ve svém super cool pracovním obleku, pod kterým měl společenskou košili a na hlavě mu nikdy nechyběl klobouk. Postrádám tě pro tu paní, která byla víc british než sama královna a každý den hledala svého teriéra, co uměl zpívat Happy Birthday.

Když sedávám v Čechách za volantem, často se přistihnu, jak myslím na vaši nápovědu pro chodce, co radí, kam se podívat. Taky vzpomínám na ohleduplné řidiče, kteří ze zásady netroubí a vždycky mě pustili. Přiznávám, že mi chybí i ty tvoje přeslušené stezky mezi poli, označené cedulemi s informací, jestli jsou public nebo private. A nejvíc mně chybí tvůj lid, Anglie, který neudělá ani krok dál, když je někde cedulka se zákazem vstupu a přitom o pár metrů za ní navazuje další public way. Honestly, stejně máš bláznivý lid, který mi naprosto učaroval, a to včetně humoru, který o Škodovce říká, že její hodnota se zdvojnásobí, když do ní natankujeme benzín.
A ze všeho nejvíc miluju váš ultra-polite fotbal, kde si ze slušnosti říkáte o přihrávku slovy „if you need“, zatímco já doma skáču a řvu: „Tak už nahraj, ty debile!“ Když se chci potom umýt, mám pocit, že mi shoří ruce a nohy z těch vašich bestových kohoutků, jež vznikly za královny Viktorie a nikdo od té doby nebyl schopný sáhnout na kanalizaci a propojit teplou a studenou vodu. To pak jeden nabere přehršel studené, potom přidá pár kapek teplé, a než se opláchne, stejně se vždycky opaří...

Ještě teď mi skáčou chuťové pohárky, když si vzpomenu na propečenou křupavou slaninku nebo na pudding, který nikdy nesměl chybět po svátečním obědě. A bylo jedno, jestli jsme jedli dort anebo zmrzlinu, vždycky jste říkali, že donesete pudding, lháři! Za velikou křivdu pak považuji večeře - celé dva měsíce bez nich bylo fakt peklo. Až budeš odepisovat, nesnaž se mi prosím tě namluvit, že TEA byla večeře, protože k čemu pak teda máte dinner, hm?
Znova a znova hltám ve vzpomínkách ty skvělé chvíle plné ochoty a příjemných lidí, kteří se na člověka usmáli, i když si kupoval večer na benzíně čokoládu a prodavač už zavíral. Na chvíle, kdy jeden vlezl do restaurace pro middle-class v cyklistickým a všichni tam seděli v kvádrech a mluvili o výborném jídle a počasí. Na ten easy peasy life, který mi utekl rychleji, než bylo zdrávo, a na prima lidi, kterým prostřednictvím tohoto článku děkuju. Možná, že ti jednou, moje drahá Anglie, nechám vyrobit lavičku „In memory of England“, jak tvůj lid má ve zvyku.

Yours sincerely
Oddaný cestovatel




























(foto: Vojtěch Bílek)

Lucy's Decision

(Inspired by Hopper's Nighthawks and Ernest Hemingway)

Four o'clock am. A restaurant in the downtown. A place off the beaten track in this time but four freaks inside. There was a well lighted bar behind the glass and the surroundings were very spacious. The walls were umber and wooden tables were shining like never before. A white dressed bartender was washing-up, while a lady in a red blouse was silently talking with two mysterious chaps shrouded in dark coats:
He always returns back this way. Give him 10 minutes and he's here, right?“
“Don't be foolish Lucy,“ said Evind pensively but with a sharp tone, “if I had known I wouldn't even get up!“
John laughed: “So here we go! This is how it begins. Great. You know what? You can't do that when you're annoyed by itself.
Evie, just...“
Ivy?“
...just imagine those streets in Paris,“ Lucy wooed Evind ignoring John's inept comments. “cabaret, chansons, garlands and us passed by French elegancy and caught in the charm of honeymoon!“
“You're crazy my love this is not possible. He will kick my ass. Have you already forgotten about those bruises?“
“More whisky for this hero please!“
They knew he was listening but nobody had awaited that he would twitch himself so much. He was kind of a good fellow with such a good reputation of his bar. He knew everything about his customers but he told nothing about them. Therefore Lucy and Evind could start their romance right here.
And what do you think I should tell him?“ Asked Evind curtly. “This is your desicion we don't need his approval. He doesn't even have to know that.“

Meanwhile the bartender poured out more whisky to Evind who was holding Lucy's hand and gazing to her eyes trying to show her a reality. “It's finished. No more. No arguments, no struggles, no pain ok? He has betrayed you. Not you him. Although you can feel so. This is just up to you, not up to him anymore.“
She smiled uncertainly: “I see but...“
No but sweety. When he comes I'll show him. He will never atack you again. I'll protect you. And as soon as possible we will leave for France I promise.“
The door opened and a strong man with evil face entered. He was tall and bald. His head was glistening and he stank. A cigarette in his right hand. Stupid eyes. He seemed to be drunk and probably ten years older than Lucy. He looked unfriendly at Evind and he said powerfully:
You again! How can you dare to show here you idiot?! First you tease my wife and now! Now you write letters! But you know what?! Look at this Lucy!“
He threw an old piece of paper to Lucy and she looked at it. Her eyes went red.
“Evind?!!! Is that truth?! Really Morrison offred you money for taking me out of here?“
“Let me explain it to you sweety...“
A fellow like mountain said: “Lucy we are leaving! I want to take you to San Francisco tomorrow. You need a rest.“
Lucy stood up. For the last time she looked at Evind and than she made her step to the future.