Přišel jsem na problém dnešního
Čecha! Na počátku všeho stála slavná privatizace. Všechno všem
už dávno neplatí. Často slyším lidi odvolávat se na
komunismus, který v sobě neseme. Myslím si ale, že ten už
vymizel a právě procházíme postprivatizačním obdobím, jehož
následky jsou mnohem zřetelnější. Všechno všem vystřídalo
heslo všechno mně a přitom legálně. V devadesátých letech
se umocnila pozice správného čecháčka, který si do svého
portfolia povahových rysů přidal ještě slovo tuneling. Když se
pak podíváme na současnou pozici českých firem, takové schéma
se stále drží a manažeři a ředitelé na vysokých postech se
snaží jenom nashromáždit více peněz, přitom nechtějí přijít
o prémie, což je jediný motor pro změny v jejich podniku a ve
společnosti. Zároveň se ale snaží ušetřit, na čem se dá.
Proto pak například státní podniky vypadají tak bídně, jak
vypadají.
„V devadesátých letech se umocnila pozice správného čecháčka, který si do svého portfolia povahových rysů přidal ještě slovo tuneling."
Říkám si, kde
se to vzalo? Jednou z odpovědí je Miligramův experiment a
rozložená zodpovědnost, o které mluví Tomáš Hajzler, druhou
odpověď pak vidím ve školství. Za největší problém považuji
výchovu od útlého dětství k individualismu, egocentrismu a
přílišné soutěživosti. Nikdo se neohlíží na druhé a razí
si cestu vysokými lokty. Mrzí mě, že žáci ztrácí kolektivního
ducha, že zapomínají na to, že se jim bude učit mnohem líp,
když vypilují týmovou hru. Odpovědí na krizi ve dvacátém
prvním století je pro mě spolupráce. Dokud se jí člověk znovu
nenaučí, jako ji uměl, když lovil mamuty, tak můžeme
zapomenout, že nám někdy bude dobře. Vždyť nejsme nejsilnější.
Na světě jsme se ale udrželi díky schopnosti spolupracovat.
Jsem ve čtvrťáku na gymplu, maturitu
mám na krku. Lidé mě mohou pokládat za společenskou nicku a před
patnácti dny jsem měl svatbu. To jsi jako musel? Asi tak zní
otázka většiny lidí, která nechápavě vrtí hlavou. My jsme ale
s mojí ženou jednoduše chtěli. Možná si o nás budete
myslet, že jsme podivíni, zamilovaní naivové a kontroverzní
fanatici, kteří se zřekli sexu před svatbou a už to nemohli
vydržet. Budiž, máte na to právo. Člověk si občas tvoří
rychlé závěry, aby o věcech nemusel déle uvažovat. Taky to
dělám. Každopádně mě naše deviace postavila před
společenskou představu o manželství, která mnou naprosto
otřásla. Tato konfrontace mi ale současně nastínila odpověď na
otázku, kterou si už dlouho pokládám, a to proč se manželství
rozpadají.
Očekávání numero 1: Vojtíšku,
dostuduj, a pak si vyskakuj
Ženit se bez ukončeného vzdělání
je zkrátka magořina. Začne to tím, že vám je teprve dvacet a že
by bylo fajn mít aspoň tu maturitu. Rozumím, však ji mám
nadosah. Když má tazatel pomyslnou fajfku u středoškolského
vzdělání, začne se vyptávat, kam půjdu na vysokou, a zajímá
ho, jestli by nebylo lepší počkat. Moje odpověď je ne. Když se
mi ženil brácha na vysoké, zkoušeli na něj zase to, jestli by
nebylo lepší počkat, až bude mít titul. Já vám povím, co si o
tom myslím: na manželství není nikdy vhodná doba. Když budete
mít školu hotovou, budou se vás blízcí ptát, jestli by nebylo
lepší počkat, až si najdete práci, potom se hranice posune kamsi
do neznáma, až budete mít lepší, jak nástupnický plat, abyste
zajistili rodinu a tak dál a tak dál. Jenže tou dobou vám už
bude pětatřicet a zjistíte, že jste se měli oženit tenkrát
kdysi dávno, když jste svoji ženu skutečně milovali a chtěli
jste na tom svůj vztah společně vybudovat.
„Já vám povím, co si o
tom myslím: na manželství není nikdy vhodná doba."
Když už tedy mluvím o tom, jak se mi
to nelíbí, rád bych zmínil i náš přístup k věci. Pro
nás je studium důležité, chceme v něm pokračovat a oba se
na vysokou těšíme, pokud ale uvidím, že manželství nejde
skloubit s takovým způsobem života, jsem ochotný začít
pracovat. Moje žena mi je totiž milejší, než abeceda před
jménem.
Existenční očekávání
Druhá nejdůležitější věc na
světě hned po studiu jsou pro lidi peníze. Chápu, že to s námi
myslí hrozně dobře a že mají starost, z čeho budeme žít.
My k tomu současně nemůžeme přistupovat lehkovážně,
protože i přes brigádu se nám příspěvky od rodin hodí. Stále
se ale nemůžu zbavit pocitu, že se na svůj majetek jako
společnost ohromně fixujeme. Když už jsme ty finance druhým
objasnili, přijde na to, kde budeme bydlet, a následuje otázka, co
si počneme, když manželka otěhotní.
Předpoklad třetí: Radši si ten
sex zkuste a pro jistotu kohabitujte!
Současná móda je žít s někým
na hromádce. Tento jev se už rozšířil natolik, že mu
sociologové museli najít speciální název. Pokud tedy vaši
přátelé kohabitují, už víte, odkud vítr vane. Co se nás týče,
překvapilo mě, kolik známých nám navrhovalo zkusit společně
žít předem. Nerozumím tomuhle trendu. Je jasné, že se lidé
musí sžít a že od začátku nebude všechno stoprocentní, tak
proč zkoušet něco, co vlastně ani hned fungovat nemůže?
Aby toho nebylo málo, nesmí chybět
zmínka o sexu, protože starostlivci vyjadřovali obavu, jestli nám
bude vyhovovat i náš sexuální život a jestli bychom si to neměli
předem ozkoušet. Takový návrh považuji za naprosto irelevantní.
Vzhledem k tomu, že jsme nikdy předtím nikoho neměli, tak
nemáme na sex žádné nároky a svůj pohlavní život můžeme žít bez předem vtisknutých návyků. Nemluvě o tom, že nechápu, když
jeden a ten samý doporučuje sex zkusit předem, a potom se ptá, co
si počneme, jestli budeme mít dítě. Ještě k tomu zkoušení
před svatbou jsem si vzpomněl na moji rozvedenou kamarádku, která se
zmiňovala o tom, že člověk si často tvoří tělesné návyky,
které mu pak znepříjemňují pohlavní život s jiným
partnerem.
Upřímnou soustrast snoubenci
Pokud jde o samotný obřad, rozlučte
se s tím, že svatba je den ženicha a nevěsty. Dnešní
uzavírání sňatků je společenská a kulturní záležitost, do
které každý z vašich blízkých bude chtít promítnout své
očekávání. Připravte se na sáhodlouhé domlouvání s vašimi
rodinami o datu svatby, protože sňatky je potřeba uzavírat v létě
za teplého sluníčka a hřejivých tónů matky přírody.
Počítejte i s tradicí, bez které to nebude ono a hezké!
Samozřejmě, že jaký si to uděláš, takový to máš, ale tohle
jsou další super věci, které vám dokáží svatbu náramně
zpříjemnit.
„Rozlučte
se s tím, že svatba je den ženicha a nevěsty. Dnešní
uzavírání sňatků je společenská a kulturní záležitost!"
Když se celkově zamyslím nad dojmy
z našeho sňatku, které nám společnost připravila, mám
pocit, že na svatbu je buď vždycky moc brzo – vždyť to jsou
ještě děti! Nebo až moc pozdě – no konečně do toho praštili!
Každopádně nejvíc mě zaskočil konzervatismus a nesouhlas
některých mých katolických přátel. Myslel jsem si, že zrovna
oni by mohli mít radost. Nakonec mě překvapilo, že naši svatbu
vzali ze všech nejlíp mí spolužáci a kamarádi, pro které jsem
si myslel, že budeme nepochopitelní. Chtěl bych jim touto cestou
vyjádřit veliký dík, protože díky nim jsem si ten náš velký
den opravdu užil!
Jak je to s těmi rozvody?
A na závěr má odpověď na to, proč
se manželství rozpadají. Jak tak sleduji rady kolem svatby, zdá
se mi to prosté a jednoduché. Jestliže manželství bylo cestou ke
společnému životu dvou lidí, dveřmi k sexu a úplnému
osamostatnění, pak nemůžeme očekávat, když si tyto věci
dopřejeme předem, že takový závazek bude mít ještě význam.
Dřívější striktní zásady instituci manželství ochraňovaly,
protože s ním člověk mohl očekávat vstup do něčeho
nového, co mělo cenu si udržet, protože nikde jinde to člověk
nezískal, a když se snažil, sklidil puritánské pohrdání. Když
si ale řekneme, že glejt na lásku nepotřebujeme a prostě
vstoupíme do intimního vztahu, nic nám nebrání jít dál, když
se nabažíme. Necítíme hlubší odpovědnost, a proto se nám snáz
druhý člověk opouští.
Druhý důvod rozpadu manželství může
být viděn v parazitech, kteří se nabalují na ten veliký
den slávy. Je jím majetek, honosný průvod aut, třpytivé zlato,
snaha mít to za každou cenu uchvacující, hostina jak na
královském dvoře -> zkrátka společenská komedie, ze které
je nejméně cítit vřelost vztahu nevěsty s ženichem.
Nejde o to, že některé věci k svatbě neodmyslitelně
patří, jde o to, že se stanou předmětem zájmu namísto
svatebčanů. Při tom svatebním shonu mi David, se kterým děláme
rozhovory Subjektiv, poslal odkaz na článek, který statisticky
prokazoval závislost ceny svatby na rozvodovosti. Podle mě se jedná
o úsměvný článek, který by na závěr mohl podtrhnout to, co jsem tu
nastřelil jako možné důvody.
Nemám rád televizi, ale přesto jsem
dnes neodolal a pustil si debatu Máte slovo na téma církevních
restitucí. Nejsem ten typ člověka, který by se zabýval složitým
systémem financování, takže čtenář nadšený ekonom už může
přepnout zpátky na facebook. Nebudu psát ani svůj postoj k
vyrovnání církví se státem. Dovolím si jenom malý postřeh.
Občas sleduji rozlícené kritiky
církve, často nevěřící, kteří se odvolávají na citáty z
Bible. Jsem rád, že pokud něco restituce skutečně podnítily, je
to zájem o Písmo. Na druhou stranu mám pocit, že se na křesťany
pro jejich víru vyvíjí zbytečný tlak. Názory jako: „Ježíš
říkal, že nemáte hromadit pozemský majetek, nelze sloužit Bohu
a mamonu, vždyť církev je morální autoria a neplní svůj úkol“
a další podobné komentáře mě vždycky dokáží dojmout. Ne
snad pro pravdivost těch připomínek, na kterých mi záleží a
podle kterých chci osobně žít, ale pro náročnost na druhé
lidi. Upřímně by mě zajímalo jak mají své základní morální
otázky vyřešeni právě tito tazatelé.
V souvislosti s nároky jedné
debatérky na církev, jsem si vzpomněl na tohle léto trávené v
křesťanském prostředí. S dobrým kamarádem, který se snaží
svoji víru žít svědomitě, jsem se dostal do sporu a jeden z jeho
argumentů kolem mytí nádobí mě naprosto odzbrojil. Řekl mi něco
v tom slova smyslu, že přece musím pomáhat druhým, že to říká
i Ježíš. Zase měl pravdu, ale cítil jsem, že mě tlačil za
hranice mé svobody, a to do měřítek jeho vlastní morálky.
Chápu, že jsem ho tenkrát nechal ve štychu, za což jsem se mu
také řádně omluvil, ale vyvíjet na někoho nátlak co nesmí,
smí a musí se mi silně protiví. Ne snad pro to, aby si křesťani
mohli žít dle libosti, ale kvůli tomu, že nároky a očekávání
na věřícího člověka se kladou tak vysoké, že mám občas chuť
tu svoji víru pověsit na hřebík a říct zkuste si to.
Je mi jasné, že vidět problém na
druhých lidech, jejichž hodnoty znáte hned potom, co prozradí, že
jsou křesťani, je snadné. Považuji ale za spravedlivé, aby
člověk, který takové hodnoty někomu připomíná, také odhalil
ty svoje. Anonymně jde totiž všechno kritizovat jedna báseň. Ať
ale takový člověk nejdřív srovná sám sebe, a pak ať radí
ostatním. Nejenom na věřící totiž platí ono známé úsloví:
káže vodu a přitom pije víno.
Můj svět se točí kolem osy a sloni v něm skáčou z nebe. Na
hlavách mají vypulírované čepice z vosku a bláznivá holka
chytá vlky v zimě. Želvy v něm předbíhají Achilea o dvě
kolečka, z mandolín čpí smůla hudebníků a bachor si čte
knihy. Santa Klaus chodí po všech čertech s andělem a hledá
uhlí, které včera vyhořelo v Teplicích. V mých zemích jezdí
auta za dobré slovo a taxikář vás sveze stopem. Války vedou
možná tak mloci, když žralokovi vytrhnou stoličku, a hloupej
Honza studuje matfyz. Mutace tu probíhají zpětně na požádání
a červené krávy mají žlutá telata. Když se podíváte do
nebes, kyslíku je tam sto pro a chybí uhlík, který teď sedí na
telefonních linkách a nabízí nový tarif.
Gerojové nosí americké čepice a s nakouslými jablky krmí
somálské děti. Jsou to charakterní jedinci bez svalové hmoty,
občas tlouštíci a nosí brýle. Nefotí si břicho v koupelně
před zrcadlem a v životě nepotkali kadeřníka. Zachraňují
copaté šprtky z gymplu a přitom to nesdílí na Snapchatu. V
restauraci nechávají dýška bezdomovcům a sami jedí ČESKO
quality. Občas usmiřují džihádisty s charedimy a chodí běhat
každý den, když jdou na autobus. „Do Deštného, prosím, ne
nemám Iredo kartu, ale chci přestupní jízdenku i bez
byrokratických čipů s devadesáti halířovou slevou.“ V mém světě nedozrávají třešně a kluci se drží za ruce
jenom, když brečí. Po ulicích chodí černé děti a nikdo jim
neříká korektně. Jsou prostě černé, jejich kamarádi žlutí a
my bílí. „Historia magistra vitae“, ale projednou bych ji se
všema křivdama opomněl. V mém světě může učit jenom učitel,
který má telent bez minima, na vejšku vás vezmou bez poplatků za
SCIA a vaše mámy vás docení. I když po prváku necháte učňák.
V domovech důchodců se pak tancuje kankán a sociálka krade děti
jenom z babyboxu. Tenhle svět je svobodný, ale některé jsou
svobodnější. Možná byste se chtěli přidat?
(Tento článek jsem publikoval na svém idnes blogu)
Milá Anglie,
stává se ze mě notorický nostalgik.
Chybíš mi. Vlastně jsem si na tebe vzpomněl, když jsem jedl
český toast. Máte je tam u vás dvakrát tak větší a nikdo doma
nepochopí, když mám chuť na kvasnicovou pomazánku.
Ale o to vůbec nejde, chybíš mi pro
svůj nekončící nádech královské vznešenosti, se kterou jsem
celé dva měsíce vdechoval tvůj sladký azyl. Chybíš mi pro toho
pána, co vystudoval lingvistiku na Oxfordu, a pak se mnou řezal
břečťan na stromech ve svém super cool pracovním obleku, pod
kterým měl společenskou košili a na hlavě mu nikdy nechyběl
klobouk. Postrádám tě pro tu paní, která byla víc british než
sama královna a každý den hledala svého teriéra, co uměl zpívat
Happy Birthday.
Když sedávám v Čechách za
volantem, často se přistihnu, jak myslím na vaši nápovědu pro
chodce, co radí, kam se podívat. Taky vzpomínám na ohleduplné
řidiče, kteří ze zásady netroubí a vždycky mě pustili.
Přiznávám, že mi chybí i ty tvoje přeslušené stezky mezi
poli, označené cedulemi s informací, jestli jsou public nebo
private. A nejvíc mně chybí tvůj lid, Anglie, který neudělá
ani krok dál, když je někde cedulka se zákazem vstupu a přitom o
pár metrů za ní navazuje další public way. Honestly, stejně máš
bláznivý lid, který mi naprosto učaroval, a to včetně humoru,
který o Škodovce říká, že její hodnota se zdvojnásobí, když
do ní natankujeme benzín.
A ze všeho nejvíc miluju váš
ultra-polite fotbal, kde si ze slušnosti říkáte o přihrávku
slovy „if you need“, zatímco já doma skáču a řvu: „Tak už
nahraj, ty debile!“ Když se chci potom umýt, mám pocit, že mi
shoří ruce a nohy z těch vašich bestových kohoutků, jež
vznikly za královny Viktorie a nikdo od té doby nebyl schopný
sáhnout na kanalizaci a propojit teplou a studenou vodu. To pak
jeden nabere přehršel studené, potom přidá pár kapek teplé, a
než se opláchne, stejně se vždycky opaří...
Ještě teď mi skáčou chuťové
pohárky, když si vzpomenu na propečenou křupavou slaninku nebo na
pudding, který nikdy nesměl chybět po svátečním obědě. A bylo
jedno, jestli jsme jedli dort anebo zmrzlinu, vždycky jste říkali,
že donesete pudding, lháři! Za velikou křivdu pak považuji
večeře - celé dva měsíce bez nich bylo fakt peklo. Až budeš
odepisovat, nesnaž se mi prosím tě namluvit, že TEA byla večeře,
protože k čemu pak teda máte dinner, hm?
Znova a znova hltám ve vzpomínkách
ty skvělé chvíle plné ochoty a příjemných lidí, kteří se na
člověka usmáli, i když si kupoval večer na benzíně čokoládu
a prodavač už zavíral. Na chvíle, kdy jeden vlezl do restaurace
pro middle-class v cyklistickým a všichni tam seděli v kvádrech a
mluvili o výborném jídle a počasí. Na ten easy peasy life, který
mi utekl rychleji, než bylo zdrávo, a na prima lidi, kterým
prostřednictvím tohoto článku děkuju. Možná, že ti jednou,
moje drahá Anglie, nechám vyrobit lavičku „In memory of
England“, jak tvůj lid má ve zvyku.
(Inspired by Hopper's Nighthawks and Ernest
Hemingway)
Four o'clock am. A restaurant in the downtown. A
place off the beaten track in this time but four freaks inside. There
was a well lighted bar behind the glass and the surroundings were
very spacious. The walls were umber and wooden tables were shining
like never before. A white dressed bartender was washing-up, while a
lady in a red blouse was silently talking with two mysterious chaps
shrouded in dark coats:
“He always returns back this way. Give him 10
minutes and he's here, right?“
“Don't be foolish Lucy,“ said Evind pensively but with a sharp
tone, “if I had known I wouldn't even get up!“
John laughed: “So here we go! This is how it begins. Great. You
know what? You can't do that when you're annoyed by itself.
“Evie, just...“
“Ivy?“
“...just imagine those streets in Paris,“
Lucy wooed Evind ignoring John's inept comments. “cabaret,
chansons, garlands and us passed by French elegancy and caught in the
charm of honeymoon!“
“You're crazy my love this is not possible. He will kick my ass.
Have you already forgotten about those bruises?“
“More whisky for this hero please!“
They knew he was listening but nobody had awaited
that he would twitch himself so much. He was kind of a good fellow
with such a good reputation of his bar. He knew everything about his
customers but he told nothing about them. Therefore Lucy and Evind
could start their romance right here.
“And what do you think I should tell him?“
Asked Evind curtly. “This is your desicion we don't need his
approval. He doesn't even have to know that.“
Meanwhile the bartender poured out more whisky to
Evind who was holding Lucy's hand and gazing to her eyes trying to
show her a reality. “It's finished. No more. No arguments, no
struggles, no pain ok? He has betrayed you. Not you him. Although you
can feel so. This is just up to you, not up to him anymore.“
She smiled uncertainly: “I see but...“
“No but sweety. When he comes I'll show him.
He will never atack you again. I'll protect you. And as soon as
possible we will leave for France I promise.“
The door opened and a strong man with evil face
entered. He was tall and bald. His head was glistening and he stank.
A cigarette in his right hand. Stupid eyes. He seemed to be drunk and
probably ten years older than Lucy. He looked unfriendly at Evind and
he said powerfully:
“You again! How can you dare to show here you
idiot?! First you tease my wife and now! Now you write letters! But
you know what?! Look at this Lucy!“
He threw an old piece of paper to Lucy and she looked at it. Her
eyes went red.
“Evind?!!! Is that truth?! Really Morrison offred you money for
taking me out of here?“
“Let me explain it to you sweety...“
A fellow like mountain said: “Lucy we are leaving! I want to
take you to San Francisco tomorrow. You need a rest.“
Lucy stood up. For the last time she looked at Evind and than she
made her step to the future.