(Tento článek jsem publikoval na svém idnes blogu)
Milá Anglie,
stává se ze mě notorický nostalgik.
Chybíš mi. Vlastně jsem si na tebe vzpomněl, když jsem jedl
český toast. Máte je tam u vás dvakrát tak větší a nikdo doma
nepochopí, když mám chuť na kvasnicovou pomazánku.
Ale o to vůbec nejde, chybíš mi pro
svůj nekončící nádech královské vznešenosti, se kterou jsem
celé dva měsíce vdechoval tvůj sladký azyl. Chybíš mi pro toho
pána, co vystudoval lingvistiku na Oxfordu, a pak se mnou řezal
břečťan na stromech ve svém super cool pracovním obleku, pod
kterým měl společenskou košili a na hlavě mu nikdy nechyběl
klobouk. Postrádám tě pro tu paní, která byla víc british než
sama královna a každý den hledala svého teriéra, co uměl zpívat
Happy Birthday.
Když sedávám v Čechách za
volantem, často se přistihnu, jak myslím na vaši nápovědu pro
chodce, co radí, kam se podívat. Taky vzpomínám na ohleduplné
řidiče, kteří ze zásady netroubí a vždycky mě pustili.
Přiznávám, že mi chybí i ty tvoje přeslušené stezky mezi
poli, označené cedulemi s informací, jestli jsou public nebo
private. A nejvíc mně chybí tvůj lid, Anglie, který neudělá
ani krok dál, když je někde cedulka se zákazem vstupu a přitom o
pár metrů za ní navazuje další public way. Honestly, stejně máš
bláznivý lid, který mi naprosto učaroval, a to včetně humoru,
který o Škodovce říká, že její hodnota se zdvojnásobí, když
do ní natankujeme benzín.
A ze všeho nejvíc miluju váš
ultra-polite fotbal, kde si ze slušnosti říkáte o přihrávku
slovy „if you need“, zatímco já doma skáču a řvu: „Tak už
nahraj, ty debile!“ Když se chci potom umýt, mám pocit, že mi
shoří ruce a nohy z těch vašich bestových kohoutků, jež
vznikly za královny Viktorie a nikdo od té doby nebyl schopný
sáhnout na kanalizaci a propojit teplou a studenou vodu. To pak
jeden nabere přehršel studené, potom přidá pár kapek teplé, a
než se opláchne, stejně se vždycky opaří...
Ještě teď mi skáčou chuťové
pohárky, když si vzpomenu na propečenou křupavou slaninku nebo na
pudding, který nikdy nesměl chybět po svátečním obědě. A bylo
jedno, jestli jsme jedli dort anebo zmrzlinu, vždycky jste říkali,
že donesete pudding, lháři! Za velikou křivdu pak považuji
večeře - celé dva měsíce bez nich bylo fakt peklo. Až budeš
odepisovat, nesnaž se mi prosím tě namluvit, že TEA byla večeře,
protože k čemu pak teda máte dinner, hm?
Znova a znova hltám ve vzpomínkách
ty skvělé chvíle plné ochoty a příjemných lidí, kteří se na
člověka usmáli, i když si kupoval večer na benzíně čokoládu
a prodavač už zavíral. Na chvíle, kdy jeden vlezl do restaurace
pro middle-class v cyklistickým a všichni tam seděli v kvádrech a
mluvili o výborném jídle a počasí. Na ten easy peasy life, který
mi utekl rychleji, než bylo zdrávo, a na prima lidi, kterým
prostřednictvím tohoto článku děkuju. Možná, že ti jednou,
moje drahá Anglie, nechám vyrobit lavičku „In memory of
England“, jak tvůj lid má ve zvyku.
Yours sincerely
Oddaný cestovatel
Oddaný cestovatel
(foto: Vojtěch Bílek)
Žádné komentáře:
Okomentovat