středa 18. února 2015

Můj svět

Můj svět se točí kolem osy a sloni v něm skáčou z nebe. Na hlavách mají vypulírované čepice z vosku a bláznivá holka chytá vlky v zimě. Želvy v něm předbíhají Achilea o dvě kolečka, z mandolín čpí smůla hudebníků a bachor si čte knihy. Santa Klaus chodí po všech čertech s andělem a hledá uhlí, které včera vyhořelo v Teplicích. V mých zemích jezdí auta za dobré slovo a taxikář vás sveze stopem. Války vedou možná tak mloci, když žralokovi vytrhnou stoličku, a hloupej Honza studuje matfyz. Mutace tu probíhají zpětně na požádání a červené krávy mají žlutá telata. Když se podíváte do nebes, kyslíku je tam sto pro a chybí uhlík, který teď sedí na telefonních linkách a nabízí nový tarif.

Gerojové nosí americké čepice a s nakouslými jablky krmí somálské děti. Jsou to charakterní jedinci bez svalové hmoty, občas tlouštíci a nosí brýle. Nefotí si břicho v koupelně před zrcadlem a v životě nepotkali kadeřníka. Zachraňují copaté šprtky z gymplu a přitom to nesdílí na Snapchatu. V restauraci nechávají dýška bezdomovcům a sami jedí ČESKO quality. Občas usmiřují džihádisty s charedimy a chodí běhat každý den, když jdou na autobus. „Do Deštného, prosím, ne nemám Iredo kartu, ale chci přestupní jízdenku i bez byrokratických čipů s devadesáti halířovou slevou.“

V mém světě nedozrávají třešně a kluci se drží za ruce jenom, když brečí. Po ulicích chodí černé děti a nikdo jim neříká korektně. Jsou prostě černé, jejich kamarádi žlutí a my bílí. „Historia magistra vitae“, ale projednou bych ji se všema křivdama opomněl. V mém světě může učit jenom učitel, který má telent bez minima, na vejšku vás vezmou bez poplatků za SCIA a vaše mámy vás docení. I když po prváku necháte učňák. V domovech důchodců se pak tancuje kankán a sociálka krade děti jenom z babyboxu. Tenhle svět je svobodný, ale některé jsou svobodnější.

Možná byste se chtěli přidat?

úterý 17. února 2015

O té zemi, co mi učarovala

(Tento článek jsem publikoval na svém idnes blogu)

Milá Anglie,

stává se ze mě notorický nostalgik. Chybíš mi. Vlastně jsem si na tebe vzpomněl, když jsem jedl český toast. Máte je tam u vás dvakrát tak větší a nikdo doma nepochopí, když mám chuť na kvasnicovou pomazánku.
Ale o to vůbec nejde, chybíš mi pro svůj nekončící nádech královské vznešenosti, se kterou jsem celé dva měsíce vdechoval tvůj sladký azyl. Chybíš mi pro toho pána, co vystudoval lingvistiku na Oxfordu, a pak se mnou řezal břečťan na stromech ve svém super cool pracovním obleku, pod kterým měl společenskou košili a na hlavě mu nikdy nechyběl klobouk. Postrádám tě pro tu paní, která byla víc british než sama královna a každý den hledala svého teriéra, co uměl zpívat Happy Birthday.

Když sedávám v Čechách za volantem, často se přistihnu, jak myslím na vaši nápovědu pro chodce, co radí, kam se podívat. Taky vzpomínám na ohleduplné řidiče, kteří ze zásady netroubí a vždycky mě pustili. Přiznávám, že mi chybí i ty tvoje přeslušené stezky mezi poli, označené cedulemi s informací, jestli jsou public nebo private. A nejvíc mně chybí tvůj lid, Anglie, který neudělá ani krok dál, když je někde cedulka se zákazem vstupu a přitom o pár metrů za ní navazuje další public way. Honestly, stejně máš bláznivý lid, který mi naprosto učaroval, a to včetně humoru, který o Škodovce říká, že její hodnota se zdvojnásobí, když do ní natankujeme benzín.
A ze všeho nejvíc miluju váš ultra-polite fotbal, kde si ze slušnosti říkáte o přihrávku slovy „if you need“, zatímco já doma skáču a řvu: „Tak už nahraj, ty debile!“ Když se chci potom umýt, mám pocit, že mi shoří ruce a nohy z těch vašich bestových kohoutků, jež vznikly za královny Viktorie a nikdo od té doby nebyl schopný sáhnout na kanalizaci a propojit teplou a studenou vodu. To pak jeden nabere přehršel studené, potom přidá pár kapek teplé, a než se opláchne, stejně se vždycky opaří...

Ještě teď mi skáčou chuťové pohárky, když si vzpomenu na propečenou křupavou slaninku nebo na pudding, který nikdy nesměl chybět po svátečním obědě. A bylo jedno, jestli jsme jedli dort anebo zmrzlinu, vždycky jste říkali, že donesete pudding, lháři! Za velikou křivdu pak považuji večeře - celé dva měsíce bez nich bylo fakt peklo. Až budeš odepisovat, nesnaž se mi prosím tě namluvit, že TEA byla večeře, protože k čemu pak teda máte dinner, hm?
Znova a znova hltám ve vzpomínkách ty skvělé chvíle plné ochoty a příjemných lidí, kteří se na člověka usmáli, i když si kupoval večer na benzíně čokoládu a prodavač už zavíral. Na chvíle, kdy jeden vlezl do restaurace pro middle-class v cyklistickým a všichni tam seděli v kvádrech a mluvili o výborném jídle a počasí. Na ten easy peasy life, který mi utekl rychleji, než bylo zdrávo, a na prima lidi, kterým prostřednictvím tohoto článku děkuju. Možná, že ti jednou, moje drahá Anglie, nechám vyrobit lavičku „In memory of England“, jak tvůj lid má ve zvyku.

Yours sincerely
Oddaný cestovatel




























(foto: Vojtěch Bílek)

Lucy's Decision

(Inspired by Hopper's Nighthawks and Ernest Hemingway)

Four o'clock am. A restaurant in the downtown. A place off the beaten track in this time but four freaks inside. There was a well lighted bar behind the glass and the surroundings were very spacious. The walls were umber and wooden tables were shining like never before. A white dressed bartender was washing-up, while a lady in a red blouse was silently talking with two mysterious chaps shrouded in dark coats:
He always returns back this way. Give him 10 minutes and he's here, right?“
“Don't be foolish Lucy,“ said Evind pensively but with a sharp tone, “if I had known I wouldn't even get up!“
John laughed: “So here we go! This is how it begins. Great. You know what? You can't do that when you're annoyed by itself.
Evie, just...“
Ivy?“
...just imagine those streets in Paris,“ Lucy wooed Evind ignoring John's inept comments. “cabaret, chansons, garlands and us passed by French elegancy and caught in the charm of honeymoon!“
“You're crazy my love this is not possible. He will kick my ass. Have you already forgotten about those bruises?“
“More whisky for this hero please!“
They knew he was listening but nobody had awaited that he would twitch himself so much. He was kind of a good fellow with such a good reputation of his bar. He knew everything about his customers but he told nothing about them. Therefore Lucy and Evind could start their romance right here.
And what do you think I should tell him?“ Asked Evind curtly. “This is your desicion we don't need his approval. He doesn't even have to know that.“

Meanwhile the bartender poured out more whisky to Evind who was holding Lucy's hand and gazing to her eyes trying to show her a reality. “It's finished. No more. No arguments, no struggles, no pain ok? He has betrayed you. Not you him. Although you can feel so. This is just up to you, not up to him anymore.“
She smiled uncertainly: “I see but...“
No but sweety. When he comes I'll show him. He will never atack you again. I'll protect you. And as soon as possible we will leave for France I promise.“
The door opened and a strong man with evil face entered. He was tall and bald. His head was glistening and he stank. A cigarette in his right hand. Stupid eyes. He seemed to be drunk and probably ten years older than Lucy. He looked unfriendly at Evind and he said powerfully:
You again! How can you dare to show here you idiot?! First you tease my wife and now! Now you write letters! But you know what?! Look at this Lucy!“
He threw an old piece of paper to Lucy and she looked at it. Her eyes went red.
“Evind?!!! Is that truth?! Really Morrison offred you money for taking me out of here?“
“Let me explain it to you sweety...“
A fellow like mountain said: “Lucy we are leaving! I want to take you to San Francisco tomorrow. You need a rest.“
Lucy stood up. For the last time she looked at Evind and than she made her step to the future.