pondělí 24. dubna 2017

265. směna



   Byl jeden z chladnějších podzimních večerů. Obloha se halila v tmavomodrý šat a místy jí pronikaly poslední paprsky už vybledlého slunce. Krajina pomalu mizela z očí a tu a tam se rozžehávala teple hřejivá světla okolních domků, kterým se obloukem vyhýbal mezistátní vlak. A v něm ve služebním oddíle vozu číslo 24 seděl znuděný průvodčí Jan Zahálka s umaštěnými prsty od klobásky z jídelního vozu za vydřidušských pětašedesát korun, které mu Karel Máslo samozřejmě výjimečně odpustil. 

    V jeho vlaku muselo vždy všechno dobře fungovat a on se o to uměl postarat. Staří si sedali nejdříve, potom matky s dětmi a nakonec až pánové ve středním věku s lesknoucími se kufříky. Nohy a batohy nepatřily na sedačky, sluchátka nikdy neřvala a běda, když někoho načapal na záchodu ve stanici. To byl dril ze starých vlaků, který už ale dávno neplatil a on o tom tak trochu věděl. Když pak všechno bylo podle jeho představ, rád si sám dával nohy na stolek a něco baštil.

    Dnes měl hotovo ještě dříve, protože byl čtvrtek a ve čtvrtek večer tolik lidí necestuje. Žádní výtržníci, ani podráždění důchodci, jenom uřvané děcko a rozklepaný podivín, ale takových už ve vlaku potkáte spoustu. A tak si Jenda seděl ve svém království, nohy na stole, noviny v klíně a klobása někde mezi zuby a žaludkem. Padala do něj, jak kdyby mu doma nedali najíst. U toho letmo vykoukával z okénka a snažil se už podruhé přelouskat, proč že je vlastně hned zkraje sezony Kučera nemocný. 

    V tom začal vlak prudce brzdit, až se mladý pán zakuckal. „Zatracenej Vobořil,“ vyprskl a na novinách se mu začala vytvářet sytě nažloutlá mastná skvrna, „Měli by strojvedoucí kontrolovat, jestli nejsou pod vlivem.“ Neochotně odhodil včerejší plátek na pracovní stolek a vyklouzl ze svého útočiště na chodbičku. Kolem nohou mu projela poloprázdná petka z nedalekého kupé. Podrážděně se rozhlédl kolem a pak ji nasupeně zvedl. Podíval se z okénka, ale kolem byla všude tma a ticho. Ticho, které vzbuzovalo napětí. Jenže to už se rychlík dal znovu do pohybu. 

    „Takže jenom semafor, hm, dobrý…“ uzavřel celou záležitost Jan Zahálka na své dvěstěšedesátépáté směně a lahev skončila v koši. 

- - -

    Libor Dočekal se neklidně ošíval na sedačce mezistátního expresu. Kupé 18 bylo až na něj dočista prázdné. Vlak se kolébavě sunul kupředu a on ne a ne se jeho příjemnému tempu oddat. Byl rozrušený. Těkal očima ze strany na stranu. Tu vykoukl do uličky, tu zase z okénka. Pravá noha nutkavě poskakovala. 

    „Odjezd v 18:49, příjezd ve 21:21.  To jsou zatracený dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny času na to, aby našli stopu, a pak se jeho lidi s výsměchem dostavili na nádraží a tam si mě vyzvedli jak nějakej balík,“ uchechtl se zoufale Libor. Štěstí mu zrovna dneska nehrálo do karet a jeho svědomí mu už muselo sežrat aspoň jednu hemisféru. A teď se chystalo na další ochromující útok.

    „Ne, už nemůžu. Teď už není prostor utíkat a donekonečna se skrývat,“ jeho zuby zaskřípaly v tenzi. „Ještě to můžeš sám ukončit, nedostanou tě. Ty budeš určovat svůj život.“
    Tohohle dialogu se obával ze všeho nejvíce. Už byl dostatečně rozložený a tušil, že jestli to přijde, tak vůbec neví, jak se pod tlakem rozhodne. „Kdybych to udělal, tak by to bylo bezbolestný. A co by potom zmohli…
    Kdybych to udělal tak by sakra stejně vyhrál. Ať už to bude tak a nebo onak, tohle přece chce, podusit si mě.“
    „A co Emilly?“ ozval se najednou ten druhý hlas a jemu došlo, že to řekl nahlas. To jméno rezonovalo celým kupé.
    Liborovo srdce poskočilo spolu s vagonem mezi kolejnicemi. Pookřálo a potom se ještě více stáhlo. Na prsou mu viselo neviditelné závaží a to teď někdo na něj nechal klesnout plnou vahou.

    „Emilly by se to nikdy nedozvěděla. Emilly,“ zašeptal, „ach moje Emilly.“ Sebral zbytky svých sil a zalovil ve vybledlém báglu. Byl až úplně na dně – malý zápisník. Ty zbytky nervových vláken, které se ještě nezpřetrhaly v nekončících mukách, teď vysílaly stovky impulsů v jeho hlavě a kupodivu nacházely své cíle. Libor věděl, co musí udělat. Nechtěl věci sáhodlouze vysvětlovat, neměl na to ani dostatek prostoru, ale Emilly si zaslouží vědět, proč to udělal a nesnesl pomyšlení na to, že by ho po zbytek svého života nenáviděla. Musí jí říct pravdu. A ta pravda byla mučivá pro ně pro oba. A ta pravda byla…

    Roztřesené prsty stiskly tužku a začaly ji zběsile vodit po papíře. Stálo tam:

    „Emilly, prosím odpusť, že jsem se tak vzdálil! Jestli přežiju dnešní noc, vše ti vysvětlím. A jestli ne, tak chci, abys věděla…, že tě vroucně MILUJI. Toho večera, kdy se objevil tvůj strýc, jsem našel zašifrovaný dopis, byly tam souřadnice. Souřadnice jednoho hostelu na Vinohradech.“

    Když Libor dopisoval poslední slovo, najednou mu cukla ruka a tužka natrhla kraj papíru. To vlak prudce brzdil. Libor byl v klidu, čím více se ale předkláněl, tím rychleji mu to docházelo. „Tohle není semafor. Do prdele! Do prdele! Už jdou.“ Ventilací pronikal ten dobře známý pach rozžhavených brzd a jeho ruka se pustila do nejrychlejšího psaní, jaké kdy uměla.

     „…Tam je odpověď. Bydlel tam tvůj bratr asi týden předtím, než zmizel. Jsem přesvědčený, že je ještě naživu. Problém ale je, že si ho našli a teď už vědí, že znám jejich tajemství. Už jdou. Vyhledej…“ Za jeho zády něco zasyčelo. Ruce se mu klepaly jak při nejhorším stadiu choroby a on přitom potřeboval napsat poslední dvě slova. Jak rozsypaný čaj začal skládat ta písmenka ve jméno: „…Konstantina Hernna.“ Sroloval malý kus papíru. Na vrch napsal jenom ulici a číslo domu. „Snad se k ní dostane. Nebo k policii,“ problesklo mu hlavou a papír nasoukal do petlahve, co měl po ruce.

    Vlak duněl, slyšel kroky a potom nic. Zalehly mu uši. Srdce se mu div nerozskočilo. Těžce oddechoval. Mlžilo se mu před očima. Nemohl už nic víc dělat. A když se pak rozletěly dveře do kupé a dva svalnaté páry rukou ho chytly pod krkem, jeho křečovitě sevřené ruce povolily a lahev mu vyklouzla z ruky. Kutálela se do zadní části vozu a Libor se jenom modlil, aby přišla do správných rukou.

- - - -
Čtěte také: