středa 19. února 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 6. Bez řetězu

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 

Budík se ke slovu hlásí velmi časně, abychom s Nikčou stihli ranní nákup a udělali radost včerejší stravovací směně. Snídáme a balíme urychleně, protože paní Benešová doráží jako hodinky přesně na půl desátou. Byl to pro ni problém, protože naivně doufala, že do osmi odjedeme, ale vyšla nám vstříc.
Teď je ale tady a my jí předáváme faru. Je to poctivá správkyně, protože kontroluje snad každou škvíru, o které jsme ani nevěděli, že tam je. Kolem dřezu vyzobává nejzapadlejší drobečky, protože by tam do příštího týdne shnily a nakonec mě posílá ještě jednou přemýt naprosto běloskvoucí záchod.

„Tak sbohem, paní hostitelko,“ říkám si při odjezdu a už sleduji tachometr, jak na něm nabývají kilometry. Míříme směr Brno, které není daleko, a vyšlapáváme si a znovu sjíždíme kopce jako nekonečnou sinusoidu. Právě zabíráme do jednoho z těch náročnějších kopců. Funím o sto šest a snažím se neztratit tempo. Už jen posledních několik šlápnutí a jsme nahoře. Zastavujeme.

„Co se děje?!“ křičím tam dopředu a sesedám s kola. To se ke mně otáčí Dominik a ukazuje na zem, kam se postupně sesouvá jeho řetěz. Praskl. Co teď budeme dělat? Do Brna ještě 18 km a zpátky mnohem víc.
Trochu zoufale se díváme na tu hromádku železa, kterou jen tak nespravíme. Musíme do servisu. Jenže kudy kam? Navrhuji, aby se Dominik vrátil do obce, kterou jsme cestou do kopce míjeli a počkal tam na autobus a nechal se dopravit do Brna. Nakonec to tak realizujeme a je na mně, abych holky vzal do Brna pokračoval s nimi na Šlapanice a dále do Miroslavi.

Dominikova cesta se s tou naší v tuto chvíli rozchází a jeho pouť nabírá nečekaných obrátek, když po hodině čekání na spoj a krmení koní mu řidič řekne, že ho do autobusu nevezme a zaručí se, že ho nesveze ani nikdo další. Nakonec se vydává pěšky na nejbližší vlakovou zastávku a vlakem míří do Židenic do servisu. Odpoledne nasedá na čerstvě opravené kolo a pokračuje v cestě.


Mezitím naše výprava míří do Brna, kde na Petrově svačíme a nabíráme sil do další etapy. Kromě toho jsem podlehl nakupovací mánii a navštívil místní obchod s křesťanskou literaturou a sehnal tam perfektní knížku pro animátory, která je dodnes naší studnicí nápadů pro témata na školní křesťanskou skupinku.





Po poledni v centru se vracíme znovu na okraj města a míříme na Šlapanice, Telnice, Sokolnice a z ní polní cyklostezkou, jež je pořádně zarostlá a zablácená, do Otmarova. Přes Rajhrad pak míříme směr Znojmo a hledáme Miroslav. Trasy měl v hlavě hlavně Dominik, takže se musíme dost často ptát, ale místní obyvatelé jsou moc hodní a vždycky poradí. Během naší cesty neodoláváme stromům plným třešní a zahajujeme krátkou občerstvovací pauzu.






















Stále míříme na Miroslav, kudy nás posílají kolemjdoucí, ale vůbec nevíme, jestli jedeme správně. Za celou cestu jsme ještě nenarazili na žádnou ceduli ukazující tím směrem, takže je to pro nás tak trochu cestovní ruleta. Už si začínáme myslet, že tu vesnici někdo vymazal z mapy, když se před námi v dáli rýsuje cedule s nápisem „Miroslav 7“ To už nadšeně slavíme a s novým elánem vyrážíme tím směrem. 




V poslední fázi cesty překračujeme 100 km/den, a protože jsme zapomněli koupit máslo, naháníme obchůdky po zavíračce, dokud se neobjeví jeden, který má ještě posledních pět minut otevřeno.

Na faře v Miroslavi nás očekává milý pan farář, který jako kdyby našemu třídnímu z oka vypadl a ukazuje nám faru. Akorát si skládáme batohy a začínáme mazat housky, když zazvoní zvonek a přichází Dominik. Je celý umazaný, protože během cesty ještě píchl, ale je tu. Živý a zdravý. U večeře nám povídá, co dnes všechno zažil a my básníme o alejích třešní. Den zakončujeme společnou modlitbou růžence, pan farář je moc rád a připojuje se k nám.


Hlod dne: Jednorožkyně Klárka se nechala oslovit zbožností našich babiček a růžence se modlila asi takto: „...a požehnaný plod života tvého Ježíš, který za nás ukřižován byl...“
Tak nějak jsem její slovosled neustál a celý zbytek modlitby dusil záchvat smíchu, který prolomil právě pan farář, když po modlitbě povídal: „Moc vám děkuju, je opravdu poznat, když je ta modlitba od srdce.“

Však taky byla.