pátek 21. března 2014

Pouť Čenstochová - Mariazell - Den 9. – Auf Wiedersehen děvčata!

S prvotní myšlenkou podniknout cyklistickou pouť přišel asi před rokem můj kamarád Dominik. Našim původním cílem měly být francouzské Lurdy, ale vzhledem ke vzdálenosti a obavám našich rodičů jsme zvolili poněkud kratší trasu. Tou byla Čenstochová - Mariazell vzdálená 642 km a s cestou zpátky jsme se dostali na tisíc. Naše výprava čítala čtyři lidi a nikdo z nás dosud nic podobného nepodstoupil. Po půl roce se myšlenkami vracím do horkých letních dnů a oprašuji svůj Deník cyklisty. Pojďte se ohřát se mnou. 






Po náročném dni si přispáváme a, když se ráno probouzíme, čeká nás milé překvapení. V kuchyni na stole je připravena velkolepá snídaně. Sekaná je ještě teplá a pečivo čerstvě voní. Překvapeně se rozhlížím kolem a právě dovnitř vstupuje naše ubytovatelka. Sice tu už dnes neměla být, ale teď stojí přede mnou a povídá: „Tady jsem vám donesla snídani,“ usměvavě pokyne rukou k zaplněnému stolu, „snad vám bude stačit. A ještě abych nezapomněla,“ rozevře dlaně a dá mi do rukou tři provázky s deseti kuličkami nad sebou, „tohle je náš tradiční růženec, to máte od nás na památku.“ Nevím, co na to všechno říci, a jestli by prostá slova mohla vyjádřit tu vděčnost, kterou cítím. Přesto se o to pokouším a srdečně se s paní loučím.


Devátý den cesty je klidný, převážně po rovince. Jedná se o poslední cestu mimo Alpy. První zastávku děláme v Sankt Pöltenu na vlakovém nádraží a parkujeme svá kola mezi několik dalších před budovou...


S Dominikem, nadšencem do železnice, si procházím nádraží a chceme se podívat na expres do Vídně, který tu má stát asi deset minut. Nedočkavě vyhlížíme vlak a, jakmile přijede, nastupujeme do něj a procházíme si soupravu. Sedáme si do pohodlných křesel první třídy a slyšíme, jak se zabouchávají dveře. Užíváme si klimatizaci po horké letní cestě, když tu se vlak najednou rozjede. Vylekaně poskočíme.

„A co holky!“ napadne mě zoufale, protože ty čekají před nádražím u kol. Srdce nám tluče jako o závod. Dostavuje se naprostá bezmoc. Jenže stejně rychle, jako se dal vlak do pohybu, tak také zastavuje. Popojíždíme jen o pár metrů. S úlevou se dáváme do smíchu. Raději vystupujeme a na památku fotím Dominika s legendárním expresem, který pak na perónu ještě další tři minuty klidně stojí.
Vzhůru do sedel! Po cestě se ještě jednou zastavujeme a dáváme si odpolední odpočinek - opalujeme se na cyklostezce.
Do Traisenu dorážíme v pozdním odpoledni a po telefonu kontaktujeme pátera Pia. Ten za chvíli přijíždí z Lilienfeldu a triumfálně nás vítá lámanou češtinou. Později nám povídá, že navštěvoval kurzy pro cizince v Praze. Posléze jsme uvedeni dovnitř a  můžeme si prohlédnout prostory, kde budeme spát. Páter nás seznamuje také se Slovákem Richardem, který se zde stará o stařičkého pana faráře.

Richard je naší kulinářskou oporou a půjčuje nám hrnce. Chystáme se dělat sýrovou omáčku se špenátem a těstovinami. Celkem se nám to daří, až na to, že Jednorožci nekoupili smetanu, ale ledové kafe. Tabuli strojíme do zelena, aby ladila k vyvedené omáčce. Po večeři pak dlouho do večera sedíme u stolu a povídáme. Nechybí ani hra „Kralevic a jeho přátelé“. Její pravidla jsou však nedostupná.